Reportáž: Road Classics Pálava - ikonické vinice a dramatické počasí

Road Classics – série monumentů, která vás zvedne ze sedla. Krásné vinice, dramatické bouře, vylévání vody z treter a pořádný zážitek – o tom bude tato reportáž.

Loňský debut Road Classics na Ještědu nastavil laťku vysoko – trasou, organizací i atmosférou. Proto jsem byla zvědavá na trasu a organizaci závodů na Moravě.

Oproti loňskému roku přidali organizátoři i možnost kratší trasy, což umožnilo zapojit se cyklistům a cyklistkám, kteří si netroufali na trasu dlouhou 140 km. Možnosti pro účastníky tak byly následující:

• Závody na 143 km (1550 m) nebo 64 km (750 m)
• Švih na 143 km (1550 m) nebo 64 km (750 m)

Já s mojí fobií z hromadných startů jsem si přirozeně zvolila švih. Plán byl jet ten delší, i když rozhodnout jsme se mohli i na trase.

A je odstartováno

Start závodu byl naplánován na 11:00. Naše skupina přijela do Valtic těsně před 09:00, abychom měli dostatek času převzít si startovací balíček a připravit kola. Expo zóna byla na náměstí ve Valticích - registrace proběhla rychle a hladce, bez problémů. Vyzvedli jsme si startovací balíček se svými čísly a se sponzorskými dárky a šli jsme se připravit.

Jízdní kola jsme si „ozdobili“ čísly a na rám jsme si nalepili nálepky s profilem trasy (to bylo pro mě velké plus, protože jsem si zapomněla nahrát trasu do Garminu).

Všichni, které jsem tam znala, se rozhodli pro kratší variantu, a tak jsme se nechali svést davem.

Předpovědi počasí vypadaly jako loterie. Bude pršet nebo nebude? A pokud ano, jak špatné to bude? Na který zdroj se můžu spolehnout? Obavy jsme na chvíli nechali stranou a mířili jsme na start, kde jsme se setkali s ostatními známými. První do startovního koridoru jeli závodníci, kteří si troufali na hlavní závod a teprve potom my, kteří jsme se přihlásili na švih.


Prvních 9 kilometrů od startu bylo neutralizováno. Jeli jsme tak v klidu a ve velkém a dlouhém balíku, ani jsme neviděli konec. Po 9 kilometrech jsme zastavili a chvíli nikdo kolem nevěděl, co se děje. Později jsme se od kamaráda, co jel hlavní závod, dozvěděli, že jsme pouštěli vlak. Těsně potom se to rozjelo. A pořádně rychle. Po loňském Ještědu jsem se uklidňovala, že o nic nejde a měla jsem v plánu se šetřit na měřené úseky.

Opravdu jsem si užívala ty cesty bez provozu. Už jsme totiž Pálavou jednou projížděli za plného provozu a je to jiný zážitek.

Odstartovala i bouře

Oblaka čím dál více začala nabírat na temnosti, ale my jsme se (zatím) nenechali odradit. Za chvíli jsme přijeli do Pavlova, kde na nás čekalo značení, které signalizovalo začátek prvního měřeného úseku - Děvín. Byl to úsek dlouhý 5,5 km s průměrným sklonem 3,1 % a celkovým převýšením 169 metrů.


Na tomto úseku nás chytil déšť, který nenechal ani jeden centimetr čtvereční v suchu. Nebyla jsem si jistá, jestli vidím lépe bez brýlí nebo s nimi. Soustředila jsem se jen na to, abych co nejrychleji dokončila segment a schovala si telefon na suché místo. Někteří se oblékali do nepromokavých vrstev ještě na segmentu, což mi moje soutěživá mentalita nedovolila. Byl to přece měřený úsek, ne?

Na vrchu v Klentnicích nás čekala občerstvovačka. Tady jsem si však vzala jen hrst rozinek a počkala na kamaráda Vladka. Oba jsme trošku „poserové“ ve sjezdech, hlavně když jde o mokré sjezdy.

Rozhodnutí – krátká nebo dlouhá trasa?

Nejbližší úsek z kopce dolů jsme sjeli bezpečným tempem, bez újmy na zdraví.

V tom momentě jsme nevěděli, jestli pojedeme dlouhou nebo krátkou trasu, ale odbočka v Milovicích, kde jsme se museli rozhodnout, se blížila. V tu chvíli už sice nepršelo, ale kolem nás to nevypadalo pozitivně. Naším laickým meteorologickým pohledem jsme usoudili, že jsme se nacházeli v bouřkovém okně.

Na odbočce mezi dlouhou a krátkou trasou nás zastalo víc. Potkali jsme tam kamarády z cykloklubu Dropped.cc a také Ziletky.cc. Všichni, které jsem tam znala, se rozhodli pro kratší variantu a tak jsme se s kamarádem Vladkem nechali svést davem. Já jsem byla čerstvě po nemoci a neměla jsem v úmyslu si nachlazení přivodit znovu. Neprotestovala jsem tedy (i když za normálních okolností bych nad kratší ani neuvažovala).


V těchto náročnějších podmínkách se ukázalo, že organizace závodů byla opravdu vynikající. V každé nebezpečné zatáčce ukazovali organizátoři, abychom zpomalili. Směr trasy byl označen šipkami a tak jsme v podstatě vůbec nemuseli mít trasu nahranou v cyklopočítači. Po cestě jsme potkali i fotografy, kteří mokli s námi. A ty občerstvovačky - LUXUS. Čerstvé i sušené ovoce, různé sušenky a „raketová paliva“, výběr nápojů. Perfektní výživa pro sportovní výkon.

V jednom z nebezpečných sjezdů se mu v plné rychlosti nepodařilo udržet a dostal smyk.

Na cestě nás čekala ještě jedna občerstvovačka, pár malých kopečků a nádherné přejezdy přes vinice. Představovala jsem si, jak v těchto nebezpečných, 90stupňových zatáčkách jeli cyklisté z hlavního závodu. Průjezd vinicemi byl opravdu zážitek – jemně zvlněný terén, výhled na rybníky, klidné cesty, nádherné. Na trati bylo dokonce i označeno, kolik kilometrů nám zbývá do cíle.

Silný finiš

Poslední stoupání začalo v Úvalech s mírným sklonem. Vladek „nastoupil“ a já jsem se ho snažila držet, i když jsem dlouho nevydržela a už jsem se začala vzdalovat. Jako pravý gentleman mě počkal, zpomalil a já jsem se ho znovu zuby nehty držela. Poslední metry byly strmé, ale jakmile jsem slyšela hlas moderátora z reproduktorů, přidala jsem ještě víc. Cíl byl na luxusním místě, přímo u Kolonády na Reistně. Tento monument je opravdu monumentální. Toto se organizátorům opravdu podařilo.


U Kolonády bylo připraveno zázemí, stánek s občerstvením a prostor pro cyklisty a cyklistky k vydechnutí. Když jsme se vydýchali, doplnili tekutiny a cukry, spustili jsme se 2 kilometry do Valtic a byli jsme opět tam, kde to začalo - na místě startu.

Road Classics v cíli nekončí

S kamarádem Vladkem, se kterým jsme si užili krátkou trasu, jsme se šli hned převléct, abychom neprochladli. Jakmile jsme se převlékli do suchého civilu, začalo opět lít. Mysleli jsme, že se ještě půjdeme projet na pár kilometrů na kole, ale hned nás to přešlo. Dost jsem myslela na všechny, ale zejména na naše dva kamarády, kteří byli stále na dlouhé trati.

Odpočinuli jsme si v autě a počkali, až déšť utichne, abychom mohli využít možnosti teplého jídla ve stanu s občerstvením. Já jsem měla veganské curry, ale v nabídce byly třeba i lasagne. Nejvíce nás zahřála teplá zeleninová polévka a Vlado si pochutnal i na koláčku.

Ve stanu jsme čekali na kamarády. Prozkoumali jsme expo zónu - ve stanu ŠKODA jsme si na trenažéru vysprintovali pěkné ceny na platformě ROUVY.

Počkali jsme na příjezd kamarádů. Maťo přijel z dlouhých závodů promrzlý a s modrými rty. Říkal nám o nebezpečných sjezdech v plné rychlosti, jeden z nich se mu nepodařilo udržet a dostal smyk. Naštěstí však byl v pořádku, bez vážných následků. V tu chvíli jsem přestala litovat, že jsme nejeli na delší trasu. Říkal, že to byl jeden z nejtěžších závodů, na jakém byl. Za toto hodnocení však bylo nejvíce zodpovědné počasí. Závod samotný hodnotil velmi dobře.


Zanedlouho na to přijela i Aďka - oba se převlékli, najedli a počkali jsme na vyhlášení. Z některých výsledků a průměrných rychlostí se mi točila hlava (vítěz dlouhých závodů Petr Fiala s průměrnou rychlostí 40,2 km/h). Klobouk dolů.

Naše Aďka se také krásně umístila, a tak jsme jeli domů o něco těžší (o její výhry a vodou nasáklé cyklooblečení).

Shrnutí

Obvykle se neúčastním závodů, a už vůbec ne těch s hromadným startem. Nicméně určitě můžu říct, že už se těším na další švih s Road Classics – protože trasa, organizace a zážitek opravdu stojí za to! Nejdříve nás čeká Road Classics Klínovec 3. 8. a po létě opět monumentální Ještěd 13. září. Více informací o trasách a registraci naleznete na webu roadclassics.cz.