Reportáž: Wolfman 555 – vytrvalostní MTB závody na pomezí ultra a bikepackingu

Národní parky na česko-polském pohraničí, nespočet singletracků, jezdivá trať a parádní support v basecampu. To a mnohem více vás čeká na závodech Wolfman, konkrétně při 555 km dlouhé MTB variantě.

Zkusím napsat pár dojmů z loňské edice tohoto závodu, které vás možná přesvědčí, že byste to mohli zkusit i vy.

Start byl 23. června 2023 nedaleko obce Borová v NP Orlické hory. Trasa sestávala ze dvou okruhů: nejprve se jel jižní (235 km/5500 v. m), po návratu do společného startu, cíle a basecampu byla povinná 3hodinová přestávka a následoval severní okruh (320 km/7000 v. m). Vše podle bikepackingových regulí, tj. bez zabezpečení, předem dohodnutá pomoc je zakázána, stejně tak i jízda v háku a podobně.

Den předtím jsme jeli s kamarádem Stanem vlakem do Hradce Králové a odtud přímo na místo činu. Organizátor Štěpán Stránský (ultramaratonská špička, mimo jiné vítěz 1000 miles Adventure, Italy Divide apod.) nám rozdal trackry, poskytl info k trati a šli jsme spát s pocitem, že ve 4:00 je budíček a v 5:00 start.


Ráno chaos, panika, hodina uběhla, ani nevím jak. Sedám za stůl na výbornou snídani, kterou nám připravili Štěpán s partnerkou. Minutu před startem ještě mažu řetěz a dotahuji pevnou osu na zadním kole. Start tak zmeškám o pár minut. Po 200 m mi spadne brašna na zem, provizorně ji lepím izolepou k rámu, čímž si kvalitně odřu horní rámovou trubku. Snažím se nepřepálit tempo, což se zpočátku moc nedaří.

Na prvních 30 km dobíhám pár lidí, později Stana, který si vystoupil z čelní skupiny. Dáváme krátkou přestávku v Kostelci nad Orlicí, doplníme tekutiny a pokračujeme. Trať představuje mix šotoliny, lesních cest a asfaltu, kilometry tak rychle ubývají.


Asi v polovině okruhu se utrhnu na jedné větrné rovině a zbytek jedu sám. 80 km to go a začíná peklo: snad 5 táhlých stoupání a přes 2000 výškových metrů. Kompenzují to krásné singltracky ve Zdobnici a několik menších nedaleko polských hranic. Znovu mám problém dostat do sebe hutnější stravu, podobně jako na Spišských 333 před rokem.

Za česnečku nebo něco teplého bych vraždil, ale nic tady není.

Na Velkou Deštnou (1115 m) jedu na morál. Začíná být sychravě a klepu se zimou. Potřebuji se nutně najíst něčeho normálního, proto zastavuji na Masarykově chatě. Odtud následoval krásný sjezd do lyžařského střediska Zieleniec a za pár km basecamp, kam přijedu ve 20:44 na průběžném 4. místě.


Guláš, sprcha, čisté hadry, spánek na 1 hodinu. Tělo je stále nabuzené a nevytuhlo, což je dobré znamení. Další guláš a kofeinový čaj, který slušně nakopne. Později lituji, že jsem ho nenačepoval do bidonů. Vyrážím před půl jednou.


Ze severního okruhu si pamatuji jen některé úseky. Člověk jede jako stroj, okolí už moc nevnímá. Hned po odchodu dávám Supermana přes rajdy, naštěstí nic fatálního. Za první 2 h ujedu 23 km přes kvantum polských singláčů, tentokrát potmě. Po sjezdu začíná příjemně mrholit, což časem přejde do souvislého deště. Krize přichází při vjezdu do CHKO Broumovsko.

Tma, lije jako z konve a začínám obalovat kola blátem. Chybí pár metrů a můžu si dát běžeckou CX vložku. Ještě že následuje úsek s vysokou trávou, kde smyji přebytečné bláto. Střídavě prší následujících 5 až 6 hodin. Přejezd Sudet a Adršpašska si navzdory okolní krajině až tak neužívám. Promočený skrz-naskrz, pocitová teplota 10 °C, prostě děs. Hlavně, že jsou doma třicítky. Kdyby tady byl Štěpán s autem, asi to zabalím. Ale není moc na výběr, tak jako tak se potřebuji dostat na start a za těchto okolností je jednodušší pokračovat.

Zastavuji ve městě Mierozsow. Za česnečku nebo něco teplého bych vraždil, ale nic tady není. Kupuji alespoň dva banány. V Teplicích nad Metují je zase vše zavřeno. Žvýkám alespoň ořechy, rozinky a podobné věci. Zbytečně vozím plnou brašnu pizza rohlíků. Divím se, že mi ještě nedošlo.


Konečně se vyčasilo. Dojíždím Matěje, dalšího soutěžícího, a chvíli jedeme spolu. Pohon je celý od bláta, vosk mi je na dvě věci, ale naštěstí má kluk olej. Zdrhne mi v prudkém sjezdu, kde musím zastavit. Chci dobít Garmin z powerbanky, což kvůli zlomenému kontaktu není možné. Sjíždím proto z trasy do města Žácléř. Konečně oběd, v hospodě dobíjím baterii a ve večerce kupuji Haribo. Volá Štěpán, jestli jsem OK. Popisuji problém, je ochoten půjčit mi druhou navigaci, ale není třeba.


Najezený a nab(p)itý se vracím zpět na trasu. Ztrácím 1,5 hodiny, ale je mi to jedno. Happiness level s plným břichem dosahuje vysokých hodnot. Následují Trutnovské traily, ke kterým vede strašlivá stojka. Strmější kopce tlačím, je třeba odlehčit zadek a ruce a kvůli pár ušetřeným vteřinám nemá smysl si odvařit nohy.

Vždy se chytám za hlavu, na jakou hloupost jsem se zase přihlásil, avšak pocit z jejího zdolání je nepopsatelný.

Sledovat navigaci v klopenkách a pumptracích je dost problém. Špatně odbočuji a dávám si jeden trail navíc. Půlhodinu bloudím v jednom úseku těsně mimo trasu. Po půlhodině se konečně vracím na trasu, v místní hospodě dávám Krakonoše pro změnu chutě a velkou Pepsi, kterou nalívám do bidonů. V kombinaci s medvídky to je strava na zbývajících cca 100 km. Místní hospodář se mě ptá, odkud jedu. Netuším, jedu podle čáry na mapě. Něco mu tam plantám, tváří se zmateně, jedu raději pryč.


Zbytek trasy si připadám jako na kolotoči: stále opakující se gravelové úseky a asfalt v okolí města Náchod. Druhá noc závodu a únavu je řádně cítit. 50 km do cíle začínají mírné halucinace. Opakovaně vidím Štěpána, jak mě fotí u trati a všelijaká zvířátka u krajnice. Reálně však nikde nic není. Dávám si pár facek a štípanců, což pomůže jen na chvíli. Kofein už také nezabírá.

Jakmile zastavím, začíná mi být zima navzdory třem vrstvám oblečení. Zdá se mi, že vidím světla dojíždějících závodníků. Přibližně 25 km před cílem rezignuji, zavírám se do autobusové zastávky a nastavuji budík na 5 minut. Trochu spánku hodně pomůže a krize ustupuje. Znovu na skok do Polska, vesnička Taszow a poslední euforické kilometry k chatě, kde celá legrace začala a také končí.


Do cíle přijíždím s východem slunce za 46 hodin a 50 minut... A všichni spí. Anticlimaxový dojezd, jak se patří. Zapisuji příjezd a zjišťuji, že jsem udržel 4. místo z 19. startujících. Vítězem závodu se stal Aleš Zavoral s časem 43 hodin a 15 minut. Výsledky jsou na tomto odkazu. S Tomášem Křováčkem, který přijel přede mnou, prohodím pár slov, dávám sprchu a jdu konečně spát. Záznam trasy naleznete na Stravě.

Vstávám před osmou, Štěpán ani neví, že jsem v cíli, gratuluje mi k umístění a pořídí foto alespoň dodatečně. Vyměňujeme si zážitky s ostatními závodníky. Počkám Stana, který přijíždí o něco později. Oba jsme rádi, že to máme za sebou. Myjeme biky, balíme věci a v poledne odjíždíme na vlak do Olomouce.


Laťka posunuta, zážitek obrovský, euforie trvající několik dní. S odstupem času si uvědomuji, že člověk ani zdaleka nejede na svém limitu, ten si často určuje sám. Vystoupení z komfortní zóny, stanovení si na pohled nezdolatelné trasy a hledání způsobu jejího zvládnutí v úzké komunitě podobně „postižených“ lidí – v tom pro mě spočívá význam bikepackingových závodů. Vždy se chytám za hlavu, na jakou hloupost jsem se zase přihlásil, avšak pocit z jejího zdolání je nepopsatelný. Dobře to vystihl Stano: „Tělo zničeno, duše uzdravena.“

Děkuji za podporu klubu Gruppetto Bánovce nad Bebravou, Štěpánovi za organizaci závodů a epické fotky, stejně jako všem lidem, kteří sledovali průběh. Rok 2024 je sice vynechán, ale registrace na rok 2025 je spuštěna zde.