Za hranicí komfortu - nejíš, nejedeš

...aneb příprava na Race Across Czechia 4. díl.

Kdybych si na začátku roku nedal tuhle výzvu a hlavně kdybych to nevytroubil do světa, asi bych se na to s příchodem dubna vykašlal. Ano, udržet si dlouhodobě motivaci je náročné. Ale to už jsem jednou říkal.

• Díl 1. - hobby cyklista a 400 km, je to možné?
• Díl 2. - nový bike, nový impuls
• Díl 3. - bez komplikací by to ani nešlo

V únoru jsem poprvé vyrazil v dlouhém/krátkém. V únoru! Březen takových dnů připravil o poznání více a to mě rozmlsalo. Duben pak nepokračoval v započatém trendu, ale vzal to opačným směrem. Kosa, parádní větry, déšť, sníh, kroupy, obrovské rozdíly teplot, prostě proměnlivost počasí v řádu hodin. Jak se říká „aprílové počasí“, doslova si z nás dělalo srandu. Vychytat normální chvilku byl boj. A jak už jednou necháš doma pár vrstev oblečení, úplně s nadšením je po měsíci nevytahuješ. Duben mě prostě a jednoduše nebavil.

Není úplně jednoduché vést si s sebou na 100 km silniční závody energii v podobě klasické stravy.

Když se z radosti stane povinnost, vyrazit na trénink v podmínkách hodných teplého čaje a praskajícího ohně v krbovkách, to chce velké úsilí. Líp se mi jezdilo v lednu a v únoru, tam se s nevlídným počasím počítá. I proto je tento článek spojením dvou měsíců. Ono v dubnu nebylo moc o čem psát. Ale pro pořádek ty dva měsíce zkusím aspoň trochu shrnout. Tak k věci.

Duben – bez jídla na stovku ani nemysli

Začátkem dubna jsme s Radimem absolvovali gravel závod Hanácké Roubaix. Kratší trasu o délce 133 km a cca 900 výškových metrů. Nechci se o tom zbytečně rozepisovat, ostatně článek najdeš zde. Ale navážu jen na situaci, která mě potkala při jednom, vlastně jediném stoupání. Udělalo se mi fyzicky zle, že jsem byl nucený zastavit.

Čekal jsem, že se pozvracím. Přitom celých 100 km se jelo perfektně, víceméně jsme zvládali držet průměr kolem 28 km/h. No ale k věci. Nevěděl jsem, čím to může být. Jídlo jsem měl, pil jsem dostatečně, 100 kilometrové výlety taky nejsou ojedinělé případy, tak proč stojím v kopci, předehnutý a čekám, co bude? Nakonec jsem to rozdýchal, ale pátral jsem, kde jsem udělal chybu.

Je to prosté. Nedostatek jídla. Nejsem zvyklý jíst, když se jdu projet. Do dvou hodin tréninku si neberu žádné jídlo. Nad dvě hodiny už si vezmu nějakou tyčinku. Když jedu 100 km a víc, vezmu si i normální stravu, např. chléb se sýrem. Gely při tréninku nepoužívám. Jezdím v nízkých tepech, tak abych co nejefektivněji pálil tuky. Jasně, vím, že potřebuji i cukr, ale ten mám v bidonu, případně si koupím Colu na benzince, ta mi pomáhá na žaludek. Jinak mám s sebou banán, jablko, tyčinku.


Líbí se mi myšlenka, kterou mi jednou řekl Honza Moravec, se kterým jsem dělal rozhovor: „Gely nesnáším, nejsem jejich příznivec a považuji je za takovou půjčku. Po požití rozhazuješ energii, připadá ti, že jí máš na rozdávání a když přijde splátka dluhu, tak s tím i obrovský propad výkonu.“ Honza ví, o čem mluví, důkazem je jeho Strava. Je to ale vytrženo z kontextu. Asi není úplně jednoduché vést si s sebou na 100 km silniční závody energii v podobě klasické stravy, ale o tom v článku řeč nebyla, Honza jezdí jinou disciplínu. To jen pro upřesnění.

„Když už ale nepoužíváš gely jako rychlý zdroj doplnění energie, tak to prostě musíš nahradit. Vzal sis chleba? Ok, sněz ho. Ne že ho dovezeš zpátky. Jablko, tyčinku, banán – do toho. Že nemáš hlad? Musíš. Prostě jez, jez, jez, nečekej na pocit hladu, to už je všechno v... už je pozdě.“ Tohle bych asi sám sobě zpětně poradil. Takže bych to uzavřel tím, že jsem měl jíst víc a tento problém bych s jistotou eliminoval. To jsem si taky později ověřil.

Po zbytek měsíce jsem pokračoval v zaběhnutém režimu, chůzi jsem občas vyměnil za běh, pomalý běh. Trénink na kole zabral v průměru hodinu a půl. Silový trénink si v harmonogramu našel místo jednou týdně po 30 minutách.

V podstatě jsem každou hodinu něco snědl a tak jsem cestou neměl jedinou krizi.

Jak už jsem psal v předchozím článku, nejsem náročný strávník, tak můj jídelníček jedu více méně beze změn. Nemám problém každý den, sedm dní v týdnu, snídat totéž. Takže stále je můj jídelníček složený víceméně z vajec, tvarohu, kuřecího masa, sýrů, zeleniny, ořechů, vloček a syrovátkového proteinu. Malá změna ale přeci jen nastala, přidal jsem tofu.

Květen – dvě kila na pohodu

V květnu jsem si chtěl zkusit zajet dvoustovku. Stále jsem to odkládal, nemohl jsem se nějak přemluvit. Každopádně, před pár lety jsem ve svých znovuzačátcích s cyklistikou vyrazil ze své domoviny, z Uherského Brodu, do Lednice a zpátky, což dalo právě dvě stovky. Stala se z toho pak tradice. Tradiční každoroční Pálava. Tak jsem stejně musel ty dvě kila dát.


A k mému překvapení to bylo naprosto v pohodě. 200 km a 1047 výškových metrů jsem zajel za 8 hodin a 11 minut. Po návratu mě nic nebolelo, nebylo mi špatně a dokonce jsem si pohrával s myšlenkou, že bych ještě kousek potáhl. No nebyl čas.

Takže jsem si z tohoto tréninku odnesl cenné zkušenosti. Na cestu jsem se vybavil klasickým jídlem – chléb se sýrem, který standardně jím, jablko, obyčejné müsli tyčinky ze supermarketu. V bidonech hypotonický nápoj. V půlce cesty, v Dolních Věstonicích, pak česnečka a půl litru grepové limonády. Na benzince potom ještě preventivně 0,5 l Coly.

V podstatě jsem každou hodinu něco snědl a tak jsem cestou neměl jedinou krizi. Celé to bylo jen o jídle – ať už „neúspěch“ v dubnu na závodech pro jeho nedostatek nebo „úspěch“ na dvoustovce pro dostatečné zásobení energií. Jednoduché, auto taky bez benzínu nejede. Jenže to se snadno řekne, ale hůř udělá. Vím totiž, že s přibývajícím časem stráveným v sedle ubývá chuti jíst. Jde to ruku v ruce. A je potřeba na to myslet a nutit se.


Je to hromada energie, kterou člověk musí na takové trase přijmout. A tak mi vyvstala otázka, jak tohle vyřeším, jestli se pokusím o tu čtyřstovku, kvůli které tohle všechno dělám.


Jinak by se dal květen považovat za měsíc na pohodu. Relativně v klidu jsem si natočil 750 kilometrů. Stále v souhrnu uvádím chůzi, ale častěji jsem spíš běhal než chodil.

Oba dva měsíce se mi podařilo navýšit příjem tekutin na průměrných 3,3 litru. Jestli to má nějaký pozitivní dopad ale nedokážu říct. Čas se krátí a přestože se poprvé v životě cíleně věnuji tréninku, byť neřízenému a pozoruji fyzické zlepšení, stále jsem nepřesvědčil hlavu, abych se pokusil absolvovat 400 km v sedle. Jestli má někdo nějaký tip, jak na něco takového připravit hlavu, nebo jak se říká „jak odpojit hlavu od těla“, tak budu rád, když se podělíte v komentářích.

Opět v závěru upozorním, že to není návod jak se stravovat ani trénovat.

Duben v číslech

• Cyklistika: 534 km
• Počet dní na kole: 18
• Hodin v sedle: 27
• Chůze: 51 km
• Počet dní chůze: 10
• Hodin chůze: 9
• Hmotnost: -1,1 kg
• Průměrný denní příjem (bez aktivity): 1896 kcal
• Průměrný denní výdej (aktivita): 1003 kcal
• Průměrný denní příjem tekutin (voda): 3,3 l

Květen v číslech

• Cyklistika: 750 km
• Počet dní na kole: 19
• Hodin v sedle: 35
• Chůze: 64 km
• Počet dní chůze: 12
• Hodin chůze: 10,5
• Hmotnost: -1,3 kg
• Průměrný denní příjem (bez aktivity): 1908 kcal
• Průměrný denní výdej (aktivita): 1107 kcal
• Průměrný denní příjem tekutin(voda): 3,4 l