Za hranici komfortu - hobby cyklista a 400 km, už znám odpověď

...aneb příprava na Race Across Czechia 2024 - 5. a poslední díl.

Zamyšlení se

Přijde mi to jako včera - začátek ledna, ne prvního, to si všichni dávají předsevzetí, která často skončí dřív, než začnou a že jsem si jich za svůj život taky dal, ale bylo to myslím 4. Tak nějak. Vánoční atmosféru ještě připomínal rozsvícený stromek, ale pracovní kolotoč už se zase točil na plné obrátky.


Člověk tak nějak v tomto čase bilancuje, plánuje, možná sní. Třeba o tom, co by chtěl tento rok udělat, zvládnout, zažít… Neměl jsem to jinak. Přál jsem si změnu, ale nevěděl jsem jakou. Rok teprve svá kola roztáčel, tak šlo ještě bezpečně nastoupit.

Jak jsem psal v prvním článku, dřív, v letech pubertálních jsme jezdili a neřešili, nepřemýšleli a v podstatě neplánovali. Neuvědomovali jsme si rizika, ale hlavně jsme měli čas. S rodinou a pracovními povinnostmi už není tak jednoduché každý den na x hodin zmizet s kolem brázdit okolní stezky. Nebo si ukradnout víkendy pro svou potěchu. Možná proto jsem se rozhodl pro tu svoji výzvu.

Totiž trénovat a správně jíst za účelem zlepšení se je výzva, ale skloubit každodenní trénink s povinnostmi, najít balanc mezi prací, rodinnou a tréninkem, to je teprve ta pravá zkouška. Je to koktejl bolesti, radosti, stresu a štestí. To si dovolím říct až teď, po těch měsících příprav, na začátku mě to ani nenapadlo.

Den D - 400 km, 13 litrů, 18 hodin v sedle

Ujel bych to bez toho aniž bych se na to připravoval, tak jak jsem se připravoval? Nevím, a nikdy vědět nebudu. Ale vím, že jsem to dal po této přípravě. A hlavně hlava to dala.

Jednou mi někdo řekl, když jedeš něco takového, hlavně nepočítej. A já? Přepočítal jsem všechny kilometry přede mnou, za mnou, možné kombinace když odbočím vlevo, když potáhnu ještě o deset dál, když tohle obkroužím 5x nebo jen 3x. Psycho. Teď se tomu směju.

Vybral jsem si perfektní počasí, zrovna na pár dnů dorazily do ČR tropy. Vyrazil jsem na noc. Možná kdybych před tím neměl klasický pracovní den, byl by výsledek jiný, ale to je život. Počítal jsem s tím, že mi to zabere v podstatě jeden celý den. Takže kolem 17 hodiny jsem poprvé šlápl do pedálů. Když se mě někdo zeptá co bylo nejhorší, asi teď s odstupem času řeknu: “První kilometry” To je na tom to depresivní, když zmáčkneš start na hodinkách a tam je nula.


Po hodině, když běžně máš už zhruba půlku tréninku za sebou si uvědomíš, že je to jen první hodina a minimálně 17 ti jich ještě zbývá. To je na palici.

Ještě ses pořádně ani nerozjel a uvidíš první stovku. Bez problémů, bez bolesti, na pohodu. “Tak první čtvrtina je za mnou”, říkal jsem si. Stále ale zbývají další tři... Slunce už se sneslo za obzor. I aut začíná ubývat. Podél řeky Moravy, jsem si užil zapadající slunce a poletující hejna mušek a jiného bordelu.

Měl jsem pocit, že tam, na pravém břehu Moravy u Kostelan, zevlovaly snad kompletní rodiny těchto malých, otravných havětí a pro sichr pozvaly i rodinu od Dunaje. Ty které jsem nesežral, jsem úspěšně vdechl, takže po mém opuštění prostoru už bylo pro ostatní cyklisty bezpečno. Ale žádný tam nebyl.

Po 200 kilometrech jsem očekával, co přijde. Otázkou nebylo jestli přijde krize, ale kdy. Bylo kolem třetí ráno a poprvé jsem pocítil, že bych zavřel oko. Zastavil jsem na zastávce a snažil se dát dohromady. Na chvíli jsem si i natáhl záda a lehl si. To je velmi nebezpečné. Můj vnitřní rozhovor mezi rozumem a pošramocenou vůlí vypadal nějak takhle:

Vůle: “Nesedej si. Nesedej.”
Rozum: “Tak jenom na chviličku”
V: “Nelehej si. Nedělej to.”
R: “Dobře, ale jenom na minutku.”
V: “Nezavírej ty oči. Usneš.”
R: “Fajn, ale za minutu jedeme.”

3 minuty trvalo poslední mrknutí a vyskočil jsem jak ryba. Vůle zvítězila a já mohl pokračovat.


Když se zpětně zamýšlím, do třetí stovky jsem měl stále pochybnosti, jestli se na to nevykašlu. Abych to totiž uvedl na pravou míru. Nanaplánoval jsem si žádný 400 kilometrový okruh, i když i to bylo ve hře, nýbrž jsem se rozhodl nakroužit tyto kilometry v domovském prostředí.

Pravdou zůstává, že hranice jsou jen v naší mysli.

Tam, kde běžně jezdím, kde to důvěrně znám i poslepu. Nejdál od domova jsem byl asi na vzdálenost 30 kilometrů. A to byla ta druhá stránka. Poprat se s nutkáním, s možností, že jsem kousek od domu a můžu své trápení kdykoliv ukončit. Zatěžkávací morální zkouška.


Jídlo jsem vychytal a nezažil jsem ani náznak bolesti břicha nebo jiných problémů spojených se zažíváním. Vezl jsem rohlíky se sýrem a ledovým salátem, palačinky, jablka, banán a obyčejné musli tyčinky ze supermarketu.

Posledních 100 kilometrů bylo útrpných. Teplota se vyšplhala na 32 stupňů a slunce nemilosrdně ukrajovalo zbytky vůle a odhodlání. Intervaly zastávek se zkracovaly, jezdil jsem od jedné čerpací stanice ke druhé a kupoval chlazené nápoje. Nakonec jsem si koupil i nealko birell, když už mi sladké nápoje a voda lezly krkem.

Celkem jsem vypil 13 litrů tekutin. Finále už byl nerovný souboj. Měl jsem pocit, že každý kilometr trval jako deset. Po 18 hodinách a 9 minutách v sedle jsem dorazil do cíle. Neskutečná úleva a obrovská radost.


Někdo mi napsal komentář pod článek: “400 není žádný extrém, s trochou přípravy to v pohodě dáš.” Díky za něj, ale dovolím si tady lehce nesouhlasit. Myslím si totiž, že to extrém je a není to pro každého. Pravdou však zůstává, že hranice jsou jen v naší mysli. Každý z nás má potenciál posunout své limity, ať už je to ve sportu, nebo v jakékoliv jiné oblasti života. Nezáleží na tom, jaké máš sny a cíle, ale na odhodlání a vytrvalosti, se kterými je sleduješ.

Pojďme ten necelý půlrok shrnout

Bez cenzury, bez vytáček, bez ostychu. Bez zbytečné vaty naokolo.

Sundal jsem lehce přes 13 kg. Nevím kolik tuku a kolik svalů jsem shodil nebo kolik svalů jsem nabral. Je mi to jedno. Stále ale vozím přes sto kilo. Nachodil jsem 315 km. Cílená chůze mě začala bavit, tak věřím, že si tento zvyk zachovám. Najšlapal jsem 4200 Km. Jezdil jsem ve všemožných podmínkách. Ve sněhu, ve zmrzlém dešti, v blátě. Záměrně jsem vyjížděl do nevlídného počasí, ale stejně, pokud bych si mohl něco na RACZ2024 přát, tak aby nepršelo. Vypil jsem přes 400 litrů vody. Za tento návyk jsem taky rád. Voda je základ.

14 dní do startu RACZ 2024

V době vydání článku už pravděpodobně šlapu někde z “frantových” lázní vstříc dobrodružství.

Ale abych uzavřel i kapitolu co se výbavy na RACZ týká. K brašnám zmiňovaným v třetím článku jsem pořídil ještě jednu na vidlici a ještě jednu malou na řídítka, ta se mi mimo jiné osvědčila jako držák studené plechovky s pitím, zakoupeným na čerpačkách. Poslední věc je obutí. Jezdím Tufo Thundero, většinou 36mm, na RACZ jsem ale zvolil 44mm. Tak uvidím.

Co závěrem

Určitě jsem neudělal vše správně. Nasekal jsem při své přípravě spoustu chyb, ale jsem jenom člověk. Neměl jsem vedení, nechtěl jsem ho mít. Důležité pro mě je, že jsem se vědomě připravoval, přemýšlel nad tím co jím a svědomitě trénoval. A dál se ukáže.

Ať už RACZ dokončím nebo ne, o příběh se podělím.

Díky za pozornost.