Salzkammergut Trophy 2024 – když se těšíš na ďábla

Kdo se o cyklistiku zajímá aspoň trochu hlouběji, určitě už někdy o tomto legendárním závodu slyšel.

Salzkammergut Trophy má obrovské jméno, říká se o něm, že je to jeden z nejtěžších závodů v Evropě. Pod jeho názvem najdete dovětek „a trip to hell and back“. A teď, když píšu tento článek, tak už naprosto přesně vím, proč. 13. července 2024 jsem si ho totiž taky poprvé prožil.


Jak to začalo? V lednu jsem brouzdal po internetu a jen tak sondoval, jaké závody by mě letos mohly zajímat a které bych rád zkusil. Na YouTube jsem si dohledával videa z vybraných závodů a vyskočil mi i náhled na Salzku. Jo, to vypadá dobře, docela masakr…

Na webovkách jsem zjistil ty brutální údaje o délce a nastoupaných metrech, polkl nasucho, v nějaké nepochopitelné euforii klikl na tlačítko „přihlásit“, zaplatil 99€ a bylo vymalováno. Šlo to rychle, bez velkého přemýšlení. Vždyť, když to dali ostatní, dám to taky. Na trénink času dost. Nebo ne..?


Ten čas na trénink nějak rychle mizel a čím víc se blížil termín závodu, tím víc mi bylo jasné, že jsem se musel zbláznit. Najednou byl pátek, den před startem a já vystupoval z auta v městečku Bad Goisern. Obloha se mračila, tak jsem raději hned šel na bikecheck, kde mi zkontrolovali kolo, jestli je v pořádku a můžu s ním na start. Tato kontrola je u nejdelší trasy povinná.

Bylo vidět, že pro lidi je závod společenská událost.

Začalo pršet a než jsem došel k prezenci pro startovní číslo, spustila se průtrž mračen. Nit na mě nezůstala suchá. Když trochu přestalo, rychle na apartmán, vysušit a namazat kolo, večeře a spát. No…spíš ležet. Za boha jsem nemohl zabrat. Sotva to na mě přišlo, zazvonil budík. Je 3:10, vstávat!


Pohled ven, zjištění, že zase leje. Myšlenku, že zalezu zpátky do postele a budu dělat, že tu nejsem, jsem nějak nemohl smazat. Násilím jsem do sebe natlačil nějaké jídlo a vyjel ven. A první dobrá zpráva - bylo po dešti. Na start jsem to měl 2 km z kopce, už tam burácela hudba. Kolem startovního pole stály štrůdly fanoušků a začal odpočet posledních sekund do startu. Nemohl jsem pochopit, že se to opravdu děje.

Je to tady, 5 hodin ráno… „Drei, zwei, eins“ a pojďme na to, „have a nice day“, hulákal moderátor do mikrofonu, pak se jeho hlas postupně vzdaloval a za chvíli už bylo slyšet jen bzučení stovek plášťů po mokrém asfaltu a cvakání přehazovaček. Protože hned po startu nás čekalo prvních skoro 500 výškových metrů.


Nebudu popisovat celou trasu, to by nikdo nečetl. Raději mrkněte na video. Spíš jen vypíchnu to, co mi přišlo nejvíc zajímavé. Salzka, to jsou hlavně dlouhé šotolinové výstupy a dlouhé šotolinové sjezdy, ve kterých jsem se chvíli musel učit jezdit, než jsem získal jistotu. Ona ta šotka je dost zrádná.

Ale trasa je hlavně v první půlce dost silně okořeněna technickými pasážemi plnými šutrů, kořenů a po dešti kluzkého bláta a tekoucí vody. A to směrem nahoru i dolů. Spousta závodníků s tím měla problém a raději sesedli z kola a šlapali to po svých. Někde to bylo vážně o hubu. Ale mě zrovna takový terén baví.


A co mě bavilo nejvíc, to byly fan zóny. Bylo jich po celé trati spousta, bylo vidět, že pro lidi je závod společenská událost. Na různých místech naražené bečky piva, hlasitá hudba a každý závodník si užil povzbuzování, aplaus, troubení, zvonění na kravské zvonce. To byl ten největší nakopávač.

Šlapal jsem nejlehčí převod, nevnímal okolí a byl těsně před rozhodnutím, že to zabalím.

Nesmím zapomenout zmínit krásné výhledy, těch bylo taky hodně. Počasí se postupně vybrousilo k dokonalosti, takže se bylo na co dívat. Já jsem se nejvíc těšil na Ewige Wand, což je chodník i s tunely vysekaný v kolmé skalní stěně, kdy vpravo je skála a a vlevo jen zábradlí, sráz a samozřejmě nádherná scenérie okolních hor. Záběry z videí nebo fotky, které jsem dřív viděl, byly úžasné, ale skutečnost je 100x lepší. Měl jsem chuť zastavit a už tam zůstat.


Zhruba v polovině závodu na občerstvovačce na mě čekala žena s dětmi. A to je taky kvalitní doping. I když vlastně, do té doby se mi jelo hodně dobře, ale tam jsem se chvíli zdržel, vytuhl jsem a potom jsem měl problém dostat se znovu do tempa. Ale pořád dobrý, výjezdy, sjezdy, různé druhy terénů, ve městě lávky, schody…


No a pak, po relaxační odpočinkové jízdě po cyklostezce kolem Hallstattského jezera, se na stočtyřicátem kilometru cesta zvedla a začali jsme stoupat na obávaný Salzberg. Garmin mi ukazoval, že na vzdálenosti 3,2 km nastoupám 560 metrů. Nejdřív po turistickém chodníku v serpentinách se sklonem kolem 16 – 17 % a potom asfalt, který má v závěru kolem 30%. Snažil jsem se vyjet co nejvýš, ale kousek pod vrcholem jsem už, stejně jako ostatní, potupně tlačil.


Hned po krátkém sjezdu na nás čekal skoro osmikilometrový výstup na nejvyšší bod trasy, Rossalm. A tam přišla krize, která mě totálně sejmula. Šlapal jsem nejlehčí převod, nevnímal okolí a byl těsně před rozhodnutím, že to zabalím. Hlava ani nohy nechtěly dál. Už se mi ani nechtělo zapínat kameru, těžké vyhoření.

Vyjel jsem to, ale i cesta dolů bolela. Byla mi zima, tak jsem nahodil aspoň vestičku a návleky na ruce. Zachránil mě bufet a chleba se škvarkovou pomazánkou. Na ten jsem ostatně odjel celý závod. Restart, další 7km výstup a posledních 25 km už jen pár brdků a raketa až do cíle.


A na Ďábla, maskota tohoto závodu, čekajícího v cílové rovince v Bad Goisern, jsem se fakt těšil. To, že jsem ho viděl totiž znamenalo jediné. Dal jsem to!!!

Čas 14:38:34 stačil na 212. místo. Ale o to mi nešlo. Šlo mi o to přežít, dojet a splnit si sen. A to se mi podařilo. Napoprvé mi to stačí a příště… příště to už bude lepší…


A pro ty z vás, kteří přemýšlíte o tom, že to třeba příští rok taky zkusíte, tak pro vás mám malou radu. Já jsem do Bad Goisernu přijel v pátek, den před závodem. Než jsem se ubytoval, oběhal vše potřebné, připravil kolo, nachystal věci na ráno, byl najednou večer. Moje doporučení zní - přijeďte aspoň o den dřív, ve čtvrtek.

V klidu se můžete aklimatizovat, seznámíte se s prostředím, v pátek si můžete dát lehkou projížďku a hlavně si odpočinout po cestě z domova. Všechno hezky na pohodu. I to může mít velký vliv na to, jak to v sobotu pojede


Moc jsem toho při natáčení Salzky nenamluvil, byl jsem z té atmosféry a okolí tak nadšený, že jsem ztratil řeč. Ale myslím si, že záběry ve videu řeknou všechno za mě. Tak koukněte, uvidíte sami…