Race Across Czechia 2024 - 1130 gravel kilometrů napříč republikou

Odnesl jsem si něco z nečekaně krátkého účinkování v závodě, na který jsem se půl roku snažil připravit?

O závodě

V roce 2023 byl závod čistě silniční záležitostí. Pro rok 2024 se ho pořadatelé rozhodli trvale změnit na gravelový, zejména z důvodu bezpečnosti. Start závodu byl umístěn na náměstí Míru u pramene František ve stejnojmenných lázních. Pořadatelé pro přibližně osmdesát závodníků připravili trať o délce 1130 km s celkovým výstupem 16 kilometrů.


Funkce Climb Pro v navigaci Garmin mi hlásila 62 stoupání. Tato funkce však nezobrazuje každou vlnu na cestě. Když to zjednoduším, kopec musí mít minimálně 500 metrů a průměrný sklon vyšší než 3 %. To znamená, že na trase bylo stoupání mnohem víc, ale ty nejhorší Garmin zaznamenal a předem je načetl.

Závodníci se tak mohli podívat například na krušnohorský Klínovec, vystoupat na Říp, v Orlických horách zdolat Velkou Deštnou nebo se na závěr z posledních sil porvat s jesenickými Dlouhými stráněmi či Pradědem. Ty, kteří úspěšně svedli nerovný souboj s přírodou, proměnlivým počasím, spánkovým deficitem a vlastní vůlí, pak vítali pořadatelé v cíli na chatě Prašivá v Beskydech (obec Vyšní Lhoty).


Jako první se do cíle podíval belgický drsňák Tim de Witte s časem 2 dny 14 hodin a 20 minut. Druhý, s jednou hodinou spánku, za 2 dny 22 hodin a 20 minut dojel Tomáš Křováček. Jako třetí, kdo se úspěšně popral s celou tratí, byl Jiří Turek s časem 2 dny 23 hodin a 10 minut. Celou výsledkovou listinu najdeš na stránkách Ultrabikers.

Můj příběh

V posledním článku ze série Za hranicí komfortu jsem slíbil, že se o dojmy ze závodu podělím, ať už uspěju nebo ne. Tak taky činím a bez zbytečné omáčky. Vzdal jsem první den po 140 kilometrech a 2650 výškových metrech. Kdo sledoval moji přípravu, si může teď říct, že to bylo všechno zbytečné.

Já to takhle ale neberu. Zkusil jsem si to, postavil se na start a potrápil se v kopcích Krušných hor. Za doprovodu vydatného deště jsem se vyškrábal na Klínovec a ve sjezdu z něj jsem si zvládl nerozbít hubu. Výhledů jsem si pro zataženou oblohu a mlhu moc neužil, ale atmosféru to mělo, to bez debat.

Na těch pár kilometrech, které jsem zvládl ujet, tedy k žádnému fyzickému obohacení v podobě totálního vyčerpání nedošlo, ale k tomu duševnímu přeci jen ano. Odnesl jsem si pár cenných poznatků, ze kterých by mohlo být takové malé doporučení. Minimálně já si z toho udělám takové desatero o čtyřech bodech.

Nepodcenit zdravotní stav - doporučení první

Například startovat s jakýmkoliv zdravotním handicapem není zrovna nejmoudřejší rozhodnutí. Může to vyjít, ale nemusí. Mně to nevyšlo. Pět dní před startem se mi rozjel zánět v nártu a dva dny před startem jsem ještě pořádně nemohl došlápnout na pravou nohu.

Noc před přesunem do Františkových Lázní jsme se za pomoci všemožných babských rad, mastí, zaříkání a Ibalginu snažili zmírnit neustupující bolest. Ráno jsem pak ještě doma testoval nastavení kola atd. a šlapat šlo. Tak jsem se rozhodl do Františkových Lázní přesunout a následující ráno v tandemu s Ibalginem odstartovat.

Lidé si často o pomoc neřeknou nebo budou tvrdit, že je to v pořádku.

Když jsem si po sto kilometrech nemohl bez bolestí stoupnout ze sedla, začal vůli nahlodávat rozum, který nakonec zvítězil. Po 140 kilometrech, někde u Kadaně, to udělalo cvak, hlava rozhodla, že nepokračuji, a za pár minut už jsem měnil kurz směr nádraží.

Když jsem pak další dny se slzou v oku sledoval pokračující závodníky, sám sebe jsem se zeptal: „Dojel bys to, kdybys byl cajk?” Upřímně? Myslím si, že ne. Spíš jsem přesvědčený, že bych nedojel. Závod je to opravdu náročný – fyzicky i psychicky a na tohle jsem asi připravený nebyl. A množství odstoupených, téměř polovina, překvapilo i samotné pořadatele, kteří později prohlásili, že možná to bylo trochu víc náročné, než se zdálo.

V mých očích jsou všichni, kdo dojeli, neskuteční tvrďáci. Možná kdybych se zakousl, ujel bych o pár desítek kilometrů víc, ale někde vzadu mi zodpovědnost říkala: „Za týden letíš na dovolenou, ať to neodnese ještě rodina.”

Zůstat člověkem - doporučení druhé

Podat svůj maximální výkon a pokusit se o nejlepší výsledek je asi samozřejmost, ať už startuješ na jakémkoliv závodě. Avšak nikdy by touha po vítězství, lepším čase nebo menší ztrátě – dosaď si, co chceš – neměla stát nad lidskostí a fair play.

Myslím si, že by každý závodník měl zůstat především člověkem. Heslo: „Je to bikepacking, tady si musí umět každý poradit sám,” je sice pravdivé a je dobré spoléhat se především na sebe, ale držet se striktně tohoto hesla nemá s lidskostí a ohleduplností moc společného. Kdysi jeden můj kamarád nabídl nezištnou pomoc člověku se zapadlým autem. Ten se ho zeptal, co je dlužný. Odpověděl mu: „Udělejte pro mě něco. Pošlete to dál. Až jednou uvidíte někoho v podobné situaci, vzpomeňte si na dnešní den a nabídněte mu pomoc.”

Lidé si často o pomoc neřeknou nebo budou tvrdit, že je to v pořádku. Ale přitom opak může být pravdou. Třeba mají za sebou dlouhý promrzlý sjezd a se zmrzlými prsty dělat například defekt nebo nýtovat řetěz nemusí být úplně chtěná kratochvíle. Takové: „Ukaž, já ti to přidržím,” může přidat nejen na náladě. Navíc - karma.

Tempo určuje ten pomalejší - doporučení třetí

Jestli se chystáš startovat na jakémkoliv závodě s kamarádem, kolegou, parťákem, měj na paměti, že nejste-li na tom výkonnostně stejně, není možné dlouhodobě vydržet vyšší tempo toho druhého. Ale stejně důležité, ne-li důležitější je, aby vše určoval ten slabší, pomalejší. Pokud se parťák cítí komfortně s jednou pětiminutovou pauzou na sto kilometrů a ty potřebuješ tři – výsledkem tvého přizpůsobení jemu bude tvůj konec. Pokud tohle nemáš s kolegou vyřešené, je rozumnější jet sám.

Navigace - doporučení čtvrté

Týden před startem jsem byl rozhodnutý, že pojedu podle Mapy.cz. Využívám je běžně na plánování nebo když se potřebuji zorientovat v terénu. Tu a tam se jimi nechám i pár kilometrů navigovat.

Proto jsem lehce znejistěl, když pořadatelé v jednom z posledních informačních e-mailů napsali: „Důrazně apeluji na všechny (zejména ty, co jedou svůj první bikepackingový závod), kdo chtěl jet RACZ podle Mapy.cz na telefonu, aby tento nápad opustili a pořídili si narychlo GPS přístroj. Kromě toho, že se budete párkrát nesmyslně motat po městech, zmíním neúprosnou statistiku, že tuším nikdo, kdo se vydal na RACZ nebo Moravia Divide podle telefonu, nakonec závod nedokončil… a většinou odstupoval v čirém zoufalství !!!”


Přeskočím rozhodování s pořízením navigace, to není důležité, a bez dalších keců dám klukům za pravdu. Garmin navigace fungovala perfektně, zato Mapy.cz mě v Kadani dokázaly vynervovat jen při navigování na nádraží vzdálené 2 kilometry. Nebyly schopné mě správně navést, musel jsem nakonec zvolit plánování pro auta a vydat se po silnici. Když je člověk v časovém presu, unavený, hladový, nebo nedej bože všechno dohromady, tak červených čísel ukazatele nasranosti dosáhne mnohem rychleji než za normálního stavu. A to stovky kilometrů od domova úplně nechceš.

Závěrem už snad jen - smekám klobouk před všemi finišery. Úspěšně dokončit si vyžaduje silnou vůli, řekl bych silnější než nohy.