Reportáž: Horal MTB maraton – když je osud proti

Určitě už jste to někdy taky zažili, takový ten boj v hlavě, kdy se rozhodujete, co udělat.

Kolem 70. km závodu jsme začali klesat od Smrečinského sedla do Liptovské Tepličky. Byl to parádní rychlý sjezd po „dvojkolejné lesní svážnici“ plné šutrů, žádná velká technika. Jel jsem v závěsu za borcem v červeném dresu. On jel dobře, rychle, nebál se toho, jeli jsme oba stejnou stopu, ale já nemám rád, když ve sjezdu nevidím před sebe na trať. A tak začal ten souboj myšlenek, to rozhodování.

Přibrzdit a nechat ho poodjet, nebo jít před něj..? Ta levá kolej vypadala rozbitější, šutrovitější, no ale na těch pár desítek metrů, než ho předjedu, to zvládnu. Tak teď, teď to půjde. Najel jsem doleva, zrychlil, už jsem měl přední kolo vedle jeho zadního a najednou se zezadu ozvalo PFFSSSS, PFFFF, Psssssssss… a zadní kolo bylo prázdné. Rychlý defekt. Bohužel jsem zrovna měl vypnutou kameru, ale stejně, zvuková stopa by se musela celá smazat nebo vypípat, úplně slušné výrazy ze mě v tu chvíli nepadaly.


Tak takhle nějak pro mě skončil 25. ročník Škoda Horal MTB maratónu 2024 a moje první účast na tomto závodu. Ale pojďme od začátku. Ráno pohodová rozjížďka po cyklostezce z Popradu, kde jsem byl ubytovaný, do Svitu, kde bylo zázemí závodu. A v 7:00 start. Trasa pojmenovaná stylově Krejzi měla mít dle propozic 116 km a 4050 metrů k nastoupání a vede převážně pohořím Kozie chrbty.


Po startu se povrch trati měnil z asfaltu na lesní a polní cesty. Projeli jsme nějakou pokosenou loukou, kde si všichni ozdobili kladky přehazovaček sušícím se senem a já jsem začal cítit, že mi to nějak nejede. Najeli jsme na stoupavý úsek pojmenovaný „Ledžendárny hill“, tam byla vyhlášena prémie, o které jsem nevěděl. Kdo ho vyjede v sedle, půjde do slosování o nějakou cenu. Strmina, podle pořadatelů sklon až 30%. Asi se to při troše štěstí vyjet dá, ale narazil jsem na špunt závodníků přede mnou, takže jsem musel taky tlačit.


Alpské šotolinové stoupání Peklisko, pak houpání nahoru dolů. Asi na 20. km na vrcholu stoupání jsem uslyšel zlověstné syčení od zadního kola, tak jsem zastavil… a byl tam. Defekt číslo 1. Už jsem chtěl knotovat, ale najedou to syčet přestalo. Tmel si s tím poradil. Super!

Dal jsem stíhací sjezd do osady Pusté pole a odtud na 33. km v podstatě začalo sedmnáctikilometrové stoupání s převýšením 1000 metrů na nejvyšší bod závodu, vrchol hory Kráľova hoľa do výšky 1948 m.n.m.

Měl jsem štěstí - tento kopec byl do závodu „vrácen“ po pěti letech, kdy se na Kráľovu hoľu jet nesmělo. A „Kráľovka“ mi dala fakt zabrat. Nejdřív sbírání výškových metrů terénem, a potom jsme se vyloupli na hodně rozbitou a nekonečnou asfaltku vedoucí z obce Šumiac až na vrchol. Ty panoramatické výhledy, nejen na Vysoké Tatry, to byla lahůdka pro oči.

On ten svět ještě není tak špatný a je vidět, že cyklisté drží při sobě.

Ale já jsem se fakt trápil, chvílemi jsem chytal zimnici, nohy nejely, v tom stoupání mě předjelo asi 10 lidí. Proti nám se řítili ti lepší závodníci, kteří už měli stoupání za sebou a stejnou cestou svištěli zase dolů. Mezi nimi i Imroman, odhadoval jsem ho někde kolem 10 – 15 místa, což mi pak i potvrdil.


No, nakonec i já jsem se nahoru vyškrábal, v bufetu něco pojedl a potom už nechal na gravitaci, aby mě svezla zase dolů. A to byl taky zážitek. Ve videu jsem ten sjezd dal na konec jako bonus. A možná zapracovaly endorfiny, začal jsem se cítit líp a dokonce sjíždět a předjíždět.

Někde kolem 65 km mi regulovčík hlásil, že jsem 73., což mě ještě víc nakoplo. Ve stoupání na Smrečinské sedlo jsem předjel další borce. Mimochodem to byla taky dobrá stojka, i tam jsem musel kousek tlačit. No a pak začal ten osudný sjezd a defekt číslo 2…


Docela dlouho jsem se ho snažil opravit, chtěl jsem jet dál a aspoň dojet, ale díry byly dvě a jedna z nich těsně u ráfku. Duši jsem neměl. Proč? To vysvětluju ve videu. Takže pro mě konečná a čekala mě prochajda, skoro 10 km v tretrách, z hor do nejbližší civilizace, Liptovské Tepličky, kde mě potom vyzvedla Evča.

A během té turistiky u mě přibrzdilo nebo zastavilo opravdu hodně závodníků, určitě přes dvacet, kteří se ptali, co se stalo a nabízeli pomoc. Všem, kteří pomoc nabídli, moc děkuju. Ta ochota mě překvapila a spravilo mi to aspoň trochu náladu. On ten svět ještě není tak špatný a je vidět, že cyklisté drží při sobě.


Takže moje první DNF v cílové listině. Jen doufám, že smůlu jsem si vybral na dlouho dopředu. A koneckonců, když nejde o život, jde… víte o co. Já jsem si Horala i tak užil, podmínky byly pro cyklistiku ideální, bylo hezké počasí a nebylo horko, trasa zábavná a prostředí fakt krásné. A já mám aspoň motivaci pro příští ročník - dojet do cíle. Jak je to v té písničce od Tublatanky..? “Ja sa vrátim.”