Tip na dovolenou: s dětmi pod severní stěnou Eigeru

Švýcarské Alpy mají jeden velký problém: je těžké vybrat, kam jet, protože chcete vidět vlastně všechno.

My jsme si po pár dnech v okolí Zermattu vybrali jako další destinaci Grindewald. Turistické lákadlo pod severní stěnou Eigeru.

Při plánování dovolené prstem po mapě jsme měli v hledáčku hned několik švýcarských destinací. Nakonec po Zermattu vyhrál Grindewald - za mě kvůli magickému Eigeru, další hlasovali pro kvůli ledovcovému kaňonu a hodně bodů tohle místo posbíralo taky díky unikátní technické zajímavosti - vlaku, který jede tunelem v hoře až do výšky přes 3 500 m n.m. A nakonec všechno bylo. Tak postupně.

Grindewald: turistický pupek Evropy

Protože jsme na cestu vyráželi s docela velkým stanem, raději jsme už dopředu rezervovali místo v kempu. V Grindewaldu je jich hned několik, nám se (podle fotek a pak i ve skutečnosti) nejvíc líbil Camping Gletcherdorf, který najdete pod centrem města dole u říčky Schwarze Lütschine. Do centra je to z něj nějakých 20 minut pěšky a tam taky vedly naše první kroky, když jsme odpoledne do kempu dorazili a všechno rozbalili.


Chtěli jsme stihnout otevřené Íčko, protože naše zkušenost z předchozích cest říká, že jsou to užitečná místa. Nabereme mapy, letáčky, poptáme se na odjezdy vlaků, lanovek a nákupy jízdenek. Děti mezi tím řádily na hřišti před multifunkční obecní budovou, ve které informace jsou. Mimochodem - tady by se měli architekti našich dětských hřišť učit. Byl to vlastně takový malý lanáček, na kterém se zabavily děti každého věku.

Prozkoumali jsme předpověď počasí - zítra nemá být nic moc, ale pozítří by to měla být paráda. OK, jdeme udělat naši největší švýcarskou investici: koupit si jízdenky na Jungfraujoch. Nádraží je kousek a jízdenky je dobré kupovat dopředu, hlavně když máte představu o čase, kdy chcete vyrazit.

Za pokladnou moc milý pán, opět uplatňujeme Half Fare Card (ještěže ji máme - pokud plánujete tenhle výlet s rodinou, investice do slevové karty se vám vrátí jen touhle jednou cestou) a platíme cenu, za kterou obvykle kupujeme letenky po Evropě. Tak snad to bude stát fakt za to.

Gletcherschucht + beim Ober Gletcher

Ráno se budíme do deště, ale podle předpovědi se to má průběžně trhat, tak uvidíme. Ještě za mírného mrholení se balíme a vycházíme směrem Gletcherschlucht. Tuhle ledovcovou soutěsku viděly holky v průvodci a řekly, že tam prostě musíme. Říkáme si, že by nám tam déšť nemusel vadit a optimisticky předvídáme, že odpoledne bude počasí lepší, takže budeme moct výš a dál.

V jednom místě procházíme tunelem vysekaným ve skále, kde je taková tma, že musíme rozsvítit mobily.

Do šluchtu (říkáme teď všem soutěskám zásadně “šlucht”, protože je to super slovo) se samozřejmě platí vstupné (jak jinak), ale rozhodně to za návštěvu stojí. Ledovcová voda dole, kolmé a převislé vysoké skály okolo nás. Místy vede chodník cestičkou vysekanou ve skále a taky největší atrakce - pavoučí síť natažená vysoko nad vodou. Část výpravy se na ni bojí, ale druhá půlka je nadšená.


Ze šluchtu vycházíme lehce navlhlí, ale žádná hrůza. Mraky se podle radaru dávají na odchod, tak se rozhodujeme, že zkusíme vyrazit podívat se na ledovec zblízka. V soutěsce jsme na naučných tabulích viděli staré fotky, na kterých ledovec sahal skoro až do města, teď je to ale tak, že za ním musíte až do 1 800 m n.m. k chatě Bäreg. A bude hůř.

Cestou nahoru ale morálka družstva výrazně upadala, nepomáhali ani gumoví medvídci a další zásoby z batohu, ani příslib horké čokolády (byli jsme ochotní se rozšoupnout). Navíc jsme zhruba ve 1 400 metrech vlezli do mraku a nevypadalo to, že bychom z něj měli vyjít. Tak dobře teda, ledovec uvidíme zítra (v tom mraku bychom na něj stejně asi ani nedohlídli), jdeme jinam.


Značka nás dovedla na Pfingstegg. Nálada v týmu cestou opět stoupla, takže jen přestávka na tatranku. Využíváme lepšího rozpoložení a toho, že jsme pod mrakem a něco i vidíme a jdeme dál úbočím třítisícového Mättenbergu k chatě Beim Ober Gletcher. Tu najdete na silnici vedoucí na Grosse Scheidegg.

Cesta je to zábavná, přes pastviny, s výhledy na protější louky, kopce a hory, v jednom místě procházíme tunelem vysekaným ve skále, kde je taková tma, že musíme rozsvítit mobily. A stejně skončíme postupně všichni v kaluži.


Od chaty sice jezdí autobusy, které jsou zajímavé hlavně tím, že jejich klaksony vyhrávají jako Family Frost, ale tomu nepodléháme a do Grindewaldu scházíme pěšky po značce. A plánujeme, jak si tu horskou cestu s veselými autobusy dáme jednou na silničkách.

Jestli vás zajímá, kudy jsme nakonec šli, mrkněte sem.

Jungfraujoch a severní stěna Eigeru

Nadpis zní nebezpečně, ale žádné strachy - drama jako v Nordwand se nekonalo a děti jsme do stěny rozhodně nebrali, takové ambice opravdu nemáme. Každopádně: tahle obří skála je tahák, nepřehlédnutelná, nebezpečná na první pohled, budí oprávněný respekt. A zároveň krásná. Ale pojďme zase postupně, než se na ni budeme moct podívat zblízka.


Ráno jsme se z kempu vypravili na vlakové nádraží s předstihem, abychom si ve vlaku na Kleine Scheidegg chytli dobrá místa. To se povedlo, počasí na jedničku a výhledy ze zubačky stály za to. Včera jsme ten vláček, který se škrábe do opravdu velkého kopce (na nějakých cca 10 km překová 1000 výškových metrů) pozorovali z protějšího svahu, tak jsme věděli, že bude o co stát.

Kleine Scheidegg je přestupní stanice - můžete sem přijet vlakem nebo lanovkou jak z Grindewaldu, tak z druhé strany z Lauterbrunnenu a pokračovat pak dalším vlakem dál na Jungfraujoch. To byl i náš cíl. Na nádraží vznikl trošku zmatek, ale nakonec jsme to nějak zvládli, QR kódy na jízdenkách fungovaly a už jsme seděli na polstrovaných sedačkách vlaku, který za příští stanicí vjede na skoro 3/4 hodiny do tunelu.


Očekávaný zážitek se dostavil. Je až neskutečné, že tohle někdo dokázal postavit. A hlavně jak! Plány na tunel a železnici jsou z roku 1893, kopat se začalo o pět let později a celých více než 9 km tratě, vedoucích hlubinami hor Eiger a Mönch, bylo otevřeno v roce 1912. Před cestou rozhodně zkoukněte film Nordwand, budete se na všechna ta místa dívat asi trošku jinak.

Ve filmu zachraňují horolezce z balkónu, na který se dá dojet právě tunelem. Na ten se sice nepodíváte, vlak má ale cestou nahoru jednu zastávku, na které vystoupíte a poprvé uvidíte ledovec. Je to neskutečný pohled. A to ještě nevíte, co vás čeká nahoře.

I když je to až strašidelně turistické místo, za návštěvu to za mě stojí.

Cílová stanice - Jungfraujoch, leží ve výšce 3 454 m n.m. Ten vlak je vlastně jako teleport. V létě vyjedete ze zelených luk nad Grindewaldem a ocitnete se v ledovcovém království nad nejdelším alpským ledovcem Aletschgletscher. Určitě nezapomeňte sluneční brýle, protože když vám vyjde počasí, jako nám, je letní slunce odrážející se od bílého sněhu oslepující.

Observatoř Sphinx určitě znáte z fotek a filmů a vyhlídka z její terasy ve výšce 3 571 m n.m. je jednoduše nádherná. Jen si teda okolo sebe vytvořte nějakou virtuální bariéru - vlaky jezdí co půl hodiny a vyplivnou nahoře vždycky novou várku turistů. Sami tam rozhodně nebudete.


Jízdenku si musíte koupit zpáteční (pokud teda nemáte jiný plán, jak se z ledovce dostat, což by ale pro běžného výletníka byl dost úkol) a dopředu musíte určit čas, kdy pojedete dolů. Zkrátím to: dvě hodiny byly málo (v tom pán na nádraží pravdu neměl, když tvrdil, že nám to bude stačit). Měli jsme tam zůstat dýl a jít se po ledovci projít na chatu Mönchjoch nebo jinam.

Na to jsme čas neměli a prošli jsme se jen kousek. Uvnitř Jungfraujoch je spousta atrakcí - od různých vyhlídkových plošin po ledový palác. A samozřejmě obchody a restaurace, to ale není nic pro našince…


I když je to až strašidelně turistické místo, za návštěvu to za mě stojí. Dostat se jiným způsobem bezpečně takhle vysoko, chodit po ledovci a mít na dosah ruky hned několik čtyřtisícových vrcholů, by pro nás jinak bylo skoro nemožné. Ještě teď cítím jak mě spaluje (doslova, nenamazali jsme se, takže červené nosy na sebe nenechaly dlouho čekat) vysokohorské slunce a před očima mám tu nádheru.


Z vlaku jsme vystoupili na stanici Eigergletscher, schválně jsme nejeli až na Kleine Scheidegg, abychom si užili cestu dolů. A výhledy. Z horní stanice vede hned několik tras, kterými se dostanete dolů do Grindewaldu. Místy je značení trošku zmatečné (mapy.cz, plánek z informací a značení na místě tvrdí každý něco jiného), ale nějak jsme trefili skoro plánovanou trasu.


Nechtěli jsme jít přímo pod severní stěnou, abychom ji viděli trošku zdálky a mohli si ji prohlédnout. Cestou jsme narazili na několik informačních tabulí s popisy úspěšných, ale taky neúspěšných (ufff) výstupů stěnou, docela z toho mrazilo a holky naštěstí prohlásily, že nic podobného nemají v budoucnu v plánu podnikat. To jsme si oddechli.


Bylo to hodně dlouho hodně z kopce, na těch 20 km, co jsme za ten den nachodili, jsme sestoupali víc než 1700 metrů. Konec už jsme raději seběhli, protože chůze z kopce už nám dělala dost problém.

Těch pár dní okolo Grindewaldu bylo nádherných, i když nám počasí přálo jen částečně. A když přepočítáme investice na zážitky, které jsme za ně dostali, jsme výrazně v plusu. Tohle prostě stojí za to vidět. Alespoň jednou.