Když ti zdraví dá stopku

Tisíce kilometrů bez strečinku, bez kompenzace. Jak bolí cyklistická vášeň, když se ozvou roky zanedbávání?

Takové ty zimní radosti

Miluju jízdu v zimě. Nemyslím teď trápení se v nekonečném stoupání z úpatí, kde bydlím, na jeden z vrcholků Bílých Karpat s drapákem podkluzujícím na uježděném sněhu. Tohle moc nevyhledávám.

Naopak, mám rád omrzlé koruny stromů tam u nás v nížinách. Prázdnou nedělní silnici vlnící se mezi Goliáškou a Rubaniskama, když slunce je ještě nízko a hledá si cestu z hustého lesa. Marně. Mráz štípe na tváři a jeho nenechavé prsty se snaží dostat pod pečlivě naskládané vrstvy oblečení. Marně.

Na hrázi Luhačovské přehrady se míjím s osamělým běžcem, který si v probouzejícím se dni plní svůj trénink. Nejspíš to má stejně jako já. Když se tohle všechno sejde, je to zážitek. Tyto mrazivé ranní vyjížďky mají jinou atmosféru než odpolední popracovní švih. Jsou osamělé, tiché. Krásné. Hlava ještě nezpracovává kvanta informací z celého dne. Tvář není svraštělá stresem a únavou.

Je to ten typ ryzí vyjížďky, kdy prostě chci. Nemusím, ale chci. Jen já, klidná příroda, spící město a žádný spěch. Pozornost je soustředěná. Je to relax.

Přímá úměra vyšší věk = větší bolest: větší nesmysl neexistuje

Minulý rok jsem natočil tisíc a nějaké drobné. V lednu. Chutnalo to a táhlo mě to ven. Letos jsem se těšil, že si to zopakuju. Možná trošku přidám. Troufal jsem si. Neskromně. Novoročních 40 bylo s ohledem na ponocování a brzké vstávání uspokojivých. Den na to jsem to natáhl na 60 a byly z toho hezké skoro tři hodinky venku. Měl jsem to parádně rozjeté a tušil jsem, že leden bude zajímavý. Lyže s dětmi, další dvě hodinky na kole, lyže s dětmi a… konec.

Dostalo se mi první upomínky na opotřebování. Kdybych tvrdil, že jsem už dříve neměl napomenutí… nejedno, lhal bych. Ale byl jsem mladý, silný a takový vztyčený prst jsem samozřejmě ignoroval. Nás, tvrdé kluky, co v devadesátkách vyrůstali na sídlišti, přece nemůže ve třiceti nějaká bolístka na zádech rozházet. Nemůže. Ale ve čtyřiceti, chlapče, když dlouhá léta přehlížíš blikající kontrolku, ti stáří na zádech přistane dřív, než si stačíš sundat helmu. Říkám tomu stáří – té mé pohodlnosti, lehkomyslnosti. Hlouposti.


4. 1. jsem byl venku na kole naposled. Namožená záda. Myslel jsem si. Možná prochladnutí. Dám si pár dnů pauzu, klid a budu dobrý. Někdy v polovině ledna proběhl zoufalý pokus uchopit zase berany mého gravelu. Opatrně, zlehka, virtuálně v teple domova. Vydržel jsem asi 30 kilometrů. Lehká bolest beder na startu s přibývajícími kilometry sílila. Fyzička nic moc. Spíš nic, ale byl jsem zpátky v sedle.

„Záda je potřeba pomalu procvičovat,“ diagnostikoval jsem si coby samozvaný specialista ortoped s titulem z Googlu. I kdyby to byla pravda, procvičování není shrbená jízda na kole. Není!

Pozorováním a vnímáním svého těla, respektive analyzováním místa, odkud bolest pramení, typu bolesti apod., jsem si svůj lékařský titul na stejné škole rozšířil. Diagnostikoval jsem si esíčka. To je spojení kyčelní a křížové kosti.


O týden stupňujících se bederních bolestí později jsem se dokopal potvrdit si svou diagnózu lékařem. Nechodím tam rád. Ale to asi nikdo. Lékům jsem se celý život úspěšně vyhýbal, tentokrát jsem škemral. Týden už jsem nespal. Rentgen mi řekl, že mám skoliózu, což není nic nového, a střední opotřebení meziobratlových plotének na hrudní páteři. Což už novinka je.

K tomu degenerativní změny středního stupně bederní páteře v oblasti obratlů L3 a L4 a opotřebení středního stupně mezi L3 a L4 a nakonec L5 a S1. Že jsem tam vůbec chodil. Nevědomost je někdy lepší.


Ale není důvod k panice, takové opoužívané lidské součástky jsou dle lékaře i ChatGPT běžné a není to nic neobvyklého. A když to říká lékař v zádech s ej aj, tak mi vlastně nic není. Tečka.

Jen mě šíleně bolí někde v oblasti esíček, která jsou klíčová pro pohyb, stabilitu a přenos váhy těla. Proto se nemůžu sehnout a zavázat si boty, na wc si bez bolesti ani…, to přejděme, ale nejvíce omezující je, že nemůžu sedět. Nevydržím. Vsedě se ta tupá, pulzující bolest dostaví téměř okamžitě.

Přesuňme se v čase

Konec února je na dohled. Nevím, kdy jsem se naposledy normálně vyspal. Na kole jsem neseděl v době vydání článku už víc jak měsíc. Celkově jsem ve sportovní hibernaci už 7 týdnů. Na židli, křesle jsem až na pár výjimek neseděl stejně tak dlouho. Jím ve stoje, na baru. Za výškově stavitelný stůl bych navrhl Nobelovku, nebo podobně významnou cenu. Psychika už jede z rezervy.

Ale jestli teď očekáváte, že se dozvíte diagnózu, zklamu vás. Můj obvodní lékař mě na začátku poslal na RTG, následně, při jedné z kontrol, měl můj obvoďák dovolenou a zastupující lékař mě pro změnu poslal opět na RTG. „Asi mají v Uherském Hradišti nějaký lepší než v Uherském Brodě," říkal jsem si, byť jsem tomu nevěřil.

„Ano, taky se divím. Nevím, proč mě sem znovu posílají. Ale klidně můžete paní doktorce zavolat a doptat se,“ byla má reakce na vytřeštěné oči sestry na příjmu v Uherskohradišťské nemocnici.

U některých zdravotních sester mám někdy pocit, že kromě anatomie, fyziologie, biologie a ošetřovatelství absolvovaly i speciální kurz arogance pro pokročilé. Nezáleží na tom, jestli je to mladá holka na příjmu v nemocnici, nebo ostřílená dáma, která v jedné ordinaci už třicet let usrkává instantní kávu z popraskaného hrnku. Holt, když se něčemu člověk léta věnuje, bude v tom nejspíš dobrý.

RTG samozřejmě stejný jako předchozí.

„Proč mě nepošlete na neurologii, ta dřevěná, necitlivá noha asi není úplně normální,“ došla mi trpělivost u obvodního lékaře.
„Počkáme 14 dní, jestli vám zaberou léky a když se to nezlepší, budeme to řešit dál.“

K tomuhle nemám dalších slov.

Co tím chtěl básník říct

Je jedno, jaká je nebo bude diagnóza, můžu si za to sám. Nulový strečink, žádná kompenzace, jen tisíce kilometrů v sedle v kombinaci se sedavou prací. To se podepíše.

Vzpomínám si na minulý rok, natáčeli jsme v Trnavě s fyzioterapeutem:
„A ty čo? Robíš nejaké cviky?“ zeptal se mě Cepo, když si masážní pistolí uvolňoval svaly a já měnil baterii v kameře.
„Vůbec, já jsem mladý,“ odbyl jsem ho s úsměvem. No co na to říct? Radši nic.

Chtěl jsem tímhle článkem připomenout, že nejsme nesmrtelní. Vím, že nás je tu víc, co na kompenzační cvičení kašleme. Ale tělo si jednou řekne dost. Platí pro každého, bez ohledu na věk. Věnovat pár minut protažení se mnohonásobně vrátí.

Tak ať si od kola dáváme pauzu, když chceme my, ne když nás zastaví zdraví.

V úplném závěru jen doplním, že jsem dostal doporučení na výbornou soukromou neurochirurgickou kliniku, kam jsem se zkusil objednat. Aktuálně čekám na odpověď a jestli si na mě udělá nějaký lékař čas, tak info přinesu v dalším článku.

Jestli jste dočetli až sem, díky. Jezděte a cvičte.