Nikdy není pozdě dělat to, co tě baví (rozhovor)

MTBIKER byl původně jen slovenská záležitost, ale už nějakou dobu působí i v České republice. Kromě brněnské prodejny a eshopu má MTBIKER.cz také svou redakci. Má i svého Imra?

Český magazín MTBIKER.cz sleduji velmi rád, protože vzhledem ke své pracovní minulosti mám k České republice velmi blízko. Mnohé služební cesty vedly zejména do našeho společného pohraničí, tedy přes Javorníky a Moravskoslezské Beskydy. Už tehdy jsem toto prostředí vnímal jako „bike pozitiv“, vzhledem k mnoha cyklostezkám, turistům a infrastruktuře, kterou disponuje. Nemluvě o blízké Bike aréně ve Vsetíně.

Fotky, videa a příspěvky jsou na českém MTBIKERu často právě z tohoto prostředí. Rozhovor s naším kolegou Petrem Pobořilem proto čekal na správnou chvíli - která právě přišla.


Ahoj Petře. Na začátek by ses nám trochu mohl přestavit.
Ahoj, pěkný den všem. Vůbec netuším, co bych o sobě měl říct, údaje z občanky asi nikoho zajímat nebudou... Napiš tam, že jsem už trochu zralejší kluk. A jsem také nadšený cyklista, mám rád dlouhé, technické MTB trasy, kopce, občas zkusím i něco trochu extrémnějšího, baví mě posouvat se a překonávat své limity. Ale nebráním se ani jiným odvětvím cyklistiky nebo jiným sportům.

Jaká je tvá pozice v MTBIKERu?
Moje pozice se jmenuje Senior presenter – dělám redaktora a spolu s týmem české redakce tvoříme obsah magazínu MTBIKER.cz.

Jak ses do firmy dostal? Co je tvoje pracovní náplň?
Začnu trochu zeširoka. MTBIKER jsem objevil a začal sledovat, když jsem se nudil během izolace kvůli covidu a procházel jsem YouTube. Od té doby se stal MTBIKER součástí naší rodiny. Když pak přišla nabídka z české redakce, abych zkusil napsat článek, šel jsem do toho. A když začala závodní sezóna, najednou jsem měl na hrudi GoPro a natáčel svou první videoreportáž ze Silesia Bike Marathonu. Tím se roztočil kolotoč a já jsem zjistil, že mě to baví.

Dělám vlastně to, co předtím – jezdím na kole, sportuji, zkouším a testuji nové věci, dělám to, co mám rád. Jen s tím rozdílem, že se o to prostřednictvím článků a videí dělím i s ostatními. To je hlavní náplň mé práce.


Jak jsi vnímal MTBIKER, dokud ses nestal jeho součástí?
S manželkou jsme sledovali videa na MTBIKER a později i MTHIKER, protože turistika nás baví a nacházíme tam spoustu inspirace. Když to řeknu vznešeně, byl součástí naší rodiny – zdroj informací, rad, zkušeností a zábavy. Reporty z výjezdů nebo závodů mě bavily a baví nejvíc.

Byl to i takový nakopávač - když se mi na kolo moc nechtělo, podíval jsem se na video a chuť přišla. A teď, když mi někdo dá zpětnou vazbu, že ho moje video namotivovalo sednout na kolo, tak to je ten nejlepší pocit.

Já jsem tě začal více sledovat v podstatě díky Imrovi. Myslím, že v jeho reportu ze Škoda Horal MTB Maratonu tě trochu vyzpovídal. Následně jsem si prohlédl tvou reportáž a tedy po tolika kilometrech sis dal pěknou procházku. Jak to vnímáš s odstupem času?
Horal mě potrápil A teď, s odstupem času už to, že jsem musel závod na 72. kilometru zabalit, vnímám jako motivaci vrátit se a dokončit jej až do konce. Ale když si na to vzpomenu, tak tam na trati, po druhém defektu, který jsem už nedokázal opravit, a když jsem byl asi 10 kilometrů od nejbližší vesnice, to ve mně pořádně vřelo.

Bylo to už po výjezdu na Královu holu, konečně mi to začínalo hezky jet... A pak stačilo ve sjezdu blbě trefit šutr a byl konec.

Takže, jak říkáš - procházka v tretrách do Liptovské Tepličky, potupný odvoz autem do cíle, kde jsme pokecali s Imrem... Ale i tak to byl skvělý zážitek. Ta trať je nádherná, zajímavá a výjezd na Královu holu jí dodává ten správný šmrnc. Přestože letos chci v reportážích ukázat i jiné závody než loni, s Horalem mám nevyřízené účty - a proto budu na startu i letos. Už se těším!


Z tvého Instagramu vím, že jsi srdcem i duší (nebo bezduší ) cyklista, protože jezdíš i v zimě, závodíš… Jak dlouho se cyklistice věnuješ?
Cyklistika, to je srdcovka s duší i bez duše. Jezdím od dětství, nejdřív na otcově kole stylem „pod štanglí“, protože jsem nedosáhl na pedály. Potom přišla první favoritka, ze které okamžitě letěly dolů blatníky, světla a odrazky, aby z ní byla pořádná „závodnička“.

První lepší kolo bylo silniční Olpran Tony – CrMo rám, řazení na rámu, sada Shimano Exage 300Ex, kterou jsem si vylepšil triatlonovým nástavcem a najezdil na něm spoustu kilometrů. Stále ho mám, dnes je to už skoro historický kousek.

A tuším od roku 2003 jsem přesedlal na MTB, nechal se vyhecovat a zkusil první závod - Drásala na trase A (tehdy ani jiná nebyla). S malou pauzou, když se narodily děti, jezdím vlastně skoro celý život.

Závodíš na Slovensku i v Čechách – jak bys porovnal soutěžní cyklistiku mezi našimi národy?
Já to můžu hodnotit jen z pozice pohodového hobby cyklisty, který většinou soupeří sám se sebou. A upřímně, nevidím rozdíly. Většina závodů u nás i na Slovensku má už za sebou řadu ročníků, takže organizátoři vychytali všechny mouchy. Atmosféra na závodech bývá skvělá všude – zázemí, značení trati… To vše je už na vysoké úrovni.

Možná je to jen můj subjektivní pocit, ale zdá se mi, že v Česku bývá na závodech větší zdravá rivalita, zatímco na Slovensku zase o něco přátelštější atmosféra.


Když jsme u porovnávání, jak vnímáš cyklistickou kulturu? Mám na mysli bezpečnost, služby, infrastrukturu…
Myslím si, že i díky osvětě v médiích cyklistická kultura rychle roste. Například vztah řidič-cyklista je dnes na úplně jiné úrovni než před pár lety. Už se dokážeme navzájem respektovat, což je velmi důležité.

Jasně, vždycky se najdou jednotlivci na obou stranách, kteří to kazí všem - nedávno jsem třeba schytal sprchu z ostřikovačů - ale celkově se tento vztah výrazně zlepšil. A tím samozřejmě i bezpečnost.

Maratony, dlouhé terénní trasy, kopce, kde musíš přemýšlet cestou nahoru i dolů, rychle reagovat, to mě baví nejvíc.

Roste síť cyklostezek, což je důležité minimálně k tomu, abychom mohli k cyklistice bezpečně vést i naše děti. S cyklisty se dnes venku jednoduše počítá – v mapách najdeš stovky kilometrů značených cyklostezek, občerstvení, servisy, nabíječky na elektrokola... A tím, jak se zlepšují podmínky, cyklistů přibývá, přičemž většina z nás už dokáže jezdit ohleduplně a s respektem k ostatním. Učíme se – a to je dobře.


Pokud vím, jsi z okolí Vsetína. Tam funguje BAV-ka (Bike aréna Vsetín). Jezdíváš tam trénovat nebo jezdit? Jaký vliv má na turismus a cyklistiku pro tvůj region?
Jsem z Valmezu (Valašské Meziříčí), což je od Vsetína kousek. Popravdě řečeno, do BAV-ky (Bike Arena Vsetín) nejezdím, protože celé Beskydy jsou v podstatě jedna velká bike aréna. Jel jsem jen červený Pytlácký trail, který je součástí trasy A na Drásalovi (mám k tomu i video).

Ale v rámci mého letošního tréninku tam určitě párkrát zajedu - pod dohledem trenéra tam budu pilovat techniku ​​sjezdu, případně skoky a jiné dovednosti. A rád bych z těchto tréninků udělal i reportáž. Myslím, že by to mohlo být zajímavé. Uvidíme.

Když zmiňuješ trénink a trenéra - jdeš do této sezóny s nějakou strukturou? Pokud ano, můžeš to nastínit? Abychom se navnadili ke sledování tvého progresu. Vždyť jak jsi sám řekl, jsi zralejší kluk a mohlo by to tedy posloužit jako motivace pro vrstevníky.
Nikdy jsem nesportoval pod dohledem odborníka, trenéra. Vždy jsem trénoval tak nějak na pocit, podle tepovky. Ale minulý rok po Salzkammergut Trophy jsem si řekl, že tak těžký závod si zaslouží lepší přípravu. A proto máme rozjetý projekt, při kterém se chci pod dohledem zkušeného trenéra a na základě klinických měření mé kondice připravit na konkrétní závod. Systematický trénink síly, vytrvalosti, techniky dle plánu.

S Evčou se pěšky nejraději touláme po slovenských kopcích a horách.

A ten zmiňovaný konkrétní závod, to vyvrcholení, nakonec nebude „Salzka“, ale HERO Dolomites. Takže v červnu v Itálii zjistíme, jak se to projeví na mé výkonnosti. A během přípravy budeme samozřejmě natáčet a ukazovat lidem, jak to funguje, jaký je můj progres.

Pro mě to bude odraz skoro ode dna, protože víc než měsíc jsem nemohl pořádně trénovat, takže teď se pomalu rozjíždím. O to větší mám motivaci a sám jsem zvědavý, jak to dopadne. Letos mi bude 47 let, tak mě zajímá, co budu schopen ze sebe vyždímat.


Ještě tu cyklistiku dorazme - který druh cyklistiky je pro tebe nejbližší? Na jakých kolech jezdíš?
Jednoznačně MTB. Maratony, dlouhé terénní trasy, kopce, kde musíš přemýšlet cestou nahoru i dolů, rychle reagovat, to mě baví nejvíc. Ale když mám k dispozici silniční kolo, rád se svezu. Minulý rok jsem měl možnost vyzkoušet gravel a po počátečních rozpacích mě to hodně nadchlo.

Dlouho jsem jezdil na HT Ghost Lector 3.9 LC, ten toho se mnou zažil opravdu hodně a dá se říci, že už přesně vím, co od něho v jakékoli situaci očekávat. Teď je to takové mé „kolo do nepohody“ – vytrpěl se mnou například letošní Prima Cup Mikulov (video) a používám ho jako „zimák“.

Můj hlavní bike je full Canyon Lux WorldCup 8. První závod na něm byl Drásal, tam jsme se ještě poznávali, takže jsem ho i „pokřtil“ lehkým pádem a další důkladná prověrka byla na Salzkammergut Trophy (video), kde se z nás stali kámoši.

Jaký je tvůj život mimo cyklistiku?
Taková ta klasika, asi to bude znít jako klišé. Mám skvělou rodinu, úžasnou ženu Evu, která mě podporuje v tom, co dělám a dvě skvělé pubertální děti. Tímto směrem se snažím soustředit svůj volný čas mimo cyklistiku - do rodiny, i té širší. No a občas něco podniknu i s kamarády...

A když úplně odbočím od sportu, tak si rád zajdu na dobrý muzikál, koncert nebo film – to mi přijde jako skvěle strávený čas. Mám rád dobré jídlo, víno, nejsem ten typ, který by si ráno vážil jídlo a přepočítával kalorie. Když mám chuť, dám si klidně i pečený bůček. Díky MTBIKERu jsem mohl skončit ve svém původním zaměstnání a dělat to, co mě baví a sám si organizovat svůj čas, což je obrovský benefit.


Co děláš rád mimo sezónu? Tedy pokud neděláš nějaký tip na zimní výjezd…
Mimo sezónu? To je co? Ne, vážně, já to mám tak, že díky mírným zimám mi sezóna končí 31. prosince a začíná 1. ledna. Nějaká krátká rege přestávka bývá jen o Vánocích a jedeme dál. I když konec loňského roku byl jiný, tam jsem byl donucen odpočívat víc než měsíc a teď to budu všechno dohánět.

Ale jinak, další moje oblíbená disciplína, kterou beru jako aktivní relaxační odpočinek, je turistika. A tady nebudu moc za patriota, Beskydy a vůbec české hory jsou nádherné, ale s Evčou se pěšky nejraději touláme po slovenských kopcích a horách. Pak nějaké wellness aktivity, relax... Ale první závod bude za několik měsíců, takže mimo sezónu hlavně hrozně rád trénuju.

Zmínil jsi manželku Evku, máte i děti. Chodí s vámi na turistiku nebo s tebou na kolo?
Kdysi s námi jezdili na výlety na kole, teď už volný čas tráví raději s kamarády. S tím se nedá bojovat. Ale jednoduchá turistika v Tatrách nebo v Alpách je baví i s námi. Jezdí se mnou i na závody, syn Lukáš mi občas pomáhá s natáčením a holky mi tam dělají support, funguje to skvěle. A než dojedu do cíle, mají čas na nějaký výlet. I když se jim někdy nechce, pak jsou rádi za ty zážitky.


Nedělalo ti vystupování před kamerou problém, když jsi věděl, že jdeš před MTBIKER publikum?
Určitě ano, musel jsem si na to zvyknout. Měl jsem zkušenosti s prací za kamerou, ale stát před objektivem, to bylo pro mě nové. Čekáš, jak Tě lidé přijmou, divák je dnes náročný a chyby moc neodpouští. Ale je to čím dál lepší, baví mě to, všechno chce trénink. Mám za sebou už i poměrně čerstvý zážitek, když jsme na prodejně MTBIKER v Brně natáčeli s profi štábem krátké vstupy do jednoho seriálu pro Českou televizi. Byla to velká zkušenost.


Máš už vyhlédnutou nějakou akci na tuto sezónu, na kterou se těšíš či připravuješ?
Určitě, seznam závodů mám hotový a jak už jsem zmiňoval, většinou jsem vybíral jiné soutěže, než které jsem jel loni. To byl takový můj záměr - ukázat lidem jiné, nové tratě. Těším se na všechny, ale asi nejvíc na tu Itálii. Mám z toho respekt, HERO Dolomites je jeden z nejtěžších závodů a pro mě je to velká výzva.

Tímto směrem zaměřuji celou přípravu. No a dál tam mám vybráno něco ze seriálů Prima Cup, Kolo pro život, na Slovensko musím jet kvůli Horalovi a soutěžní sezónu pravděpodobně ukončím pohodově, zase v Mikulově. A doufám, že tam budou komfortnější podmínky než loni. To byl docela masakr na závěr.

Většinou jsem vybíral těžší závody a hlavně takové, ze kterých budou mít zážitek i fanoušci MTBIKER.cz při sledování videí nebo při čtení článků v Magazínu. Chceme, aby byl obsah magazínu zajímavý.

A v souvislosti s tím bych ještě rád využil tohoto prostoru k poděkování našim fanouškům, čtenářům a divákům za to, že nás sledují. Jsme rádi, že jste s námi... A pokud i vy máte nějaký nápad, zajímavý příběh nebo zkušenost, můžete klidně sami zkusit napsat článek nebo natočit video a my jej pak v magazínu MTBIKER.cz zveřejníme. Nebo nás svým příběhem můžete inspirovat…


Petře, děkuji za rozhovor. Ten závěr bych sám lépe nenapsal. Nebýt fanoušků, nejsme tady ani my. Takže děkuji za sebe i celý tým. Chcete-li Petrovu tvorbu sledovat, určitě ho potěší odběr videí na YouTube kanálu MTBIKER_CZ, rovněž můžete Petra sledovat na na jeho Instagramu.

S Petrem jsem se bavil i o tom, že bych si někdy přijel zajezdit do Beskyd nebo Javorníků, takže pokud máte tipy, co v tomto kraji vidět, podělte se s námi v komentáři.