Šest zemí na jeden zátah

Jde ujet 450 km na kole a přitom navštívit 6 zemí? Vloni v červnu jsem se to rozhodl vyzkoušet za vás.

Na začátku plánu byl – jako ostatně u všech mých cest – cíl. Ten cíl se jmenuje Buschenschank Polz, bombový občerstvení ve vinařství Polz na rakousko-slovinské hranici, jen kousek od hraničního přechodu Spielfeld-Šentilj, kudy jsme asi všichni už někdy jeli do Chorvatska k moři (a kdo říká, že ne, ten to dělá dodnes).

No a ať začnem hezky zeširoka, jak to v mých článcích máte rádi, tak co to vlastně je ten buschenschank?

Přeložit by se to dalo asi jako výčep v houští a ve Štýrsku se tak označují tradiční občerstvení při vinařství, kde vám k vínu naservírují sýrové prkénko, uzeniny, chleba, pomazánky atakdále. No a v Buschenschanku Polz vloni kralovali kamarádi Zdeňka s Milanem. Domluvili jsme se už při mé předchozí návštěvě na konci léta 2023, že jim přijedu pomáhat.

Inspirací pro mě byla (zas a opět) stránka Statshunters. V sekci odznaků mají jeden s názvem Multicountry, kterej dostaneš za projetí několika zemí na jeden zátah. Úrovní je tam několik a ta nejvyšší je za projetí 5 zemí najednou. Já měl do té chvíle na kontě maximálně 4 – Česko, Rakousko, Maďarsko a Slovinsko.

Chtěl jsem si zvýšit úroveň tak, že to štrejchnu i přes Slovensko, ale pak mě to trklo – počkej, ty chorvatský hranice jsou vlastně jen 60 km od cíle! Tak to vezmu i k Chorvatům a bude to fakt 6 zemí! Česko, Rakousko, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko a Chorvatsko. A navíc celkem 10x překročení hranice.

#1: Česko

Původní plán vyjet v sobotu v 9 večer a přijet tak do cíle v neděli večer mi hatí počasí. Bouřky jak kráva po celé Moravě, v tomhle nečase nedává smysl někam vyrážet. No tak co, pojedu až ráno!

Posun startu znamená, že v cíli nebudu v neděli večer, ale v pondělí ráno (pokud pojedu celou noc a nikde se moc nezdržím). Tak jo, balím brašny a jedem! Tentokrát mám kromě podsedlové brašny a brašny na řídítkách ještě jednu do rámu – taky od kamaráda Mirka z Basta Gear. Hodí se na dlouhý věci a různé maličkosti (mám tam kuchařskej nůž, kterej budu ten týden v kuchyni ve Štýrsku potřebovat, kartáček a pastu, rukavice a jídlo).

Až do Břeclavi jedu po paměti, hlavní trasy na jižní Moravě mám přece jen už projetý. Rychlá fotka u cedule Podivín mi přijde jako dobrej nápad, pěkná ilustrace toho, do čeho jsem se to pustil.

#2: Rakousko

Republiku opouštím nenápadně po lesní asfaltce, na kterou nesmí auta, takže hranice není ani pořádně vyznačená. Mohl to být jedinej přejezd hranice na mé cestě, vždyť cíl mám v jižním Štýrsku, ale nebude! Je asi 13:45 a mě čeká necelých 20 kilometrů rakouským územím.

Jednou se vracím (když mě navigace navede na štěrkovou cyklocestu, která se posléze mění na polňačku – tak tudy ne, přátelé!). Pak projedu Hohenau nad Moravou, odbočím doleva, těsně minu česko-slovensko-rakouské trojmezí, přejíždím most přes řeku Moravu a ještě před půl třetí jsem na Slovensku.

#3: Slovensko

Tady to jede krásně až někam před Bratislavu, kdy trasa uhýbá na cyklostezku se špatným asfaltem plným děr a kaluží (po bouřích z předešlého dne). Najednou před sebou vidím ceduli „Bratislava“. A to čo je?

Ve stoupání mě předjede bělovousej děda na silničce takovým tempem, že jsem se až začervenal.

Hlavním (a obecně velkým) městům jsem se chtěl vyhnout, na dálkové cestě vždycky strašně zpomalujou. Ale vypadá to, že je to jen srandacedule. Navíc je u cyklohospody, tak se rozhoduju, že si dám rychlý pivo. Jsou čtyři odpoledne a já mám za sebou prvních šest hodin v sedle. Pivo bylo rychlejší, než jsem zamýšlel, protože tolik komárů za bílýho dne jsem snad ještě nezažil! Tak ještě natočit na záchodku vodu do bidonů a frčím dál.


Za chvilku nato už jsem zase v Rakousku. Přejel jsem opět Moravu zpátky na pravý břeh po Cyklomostě svobody a čekám, jestli mi zase začnou vyzvánět 4 SMS od operátora. No naštěstí už podruhé nepřišly, to bych si užil – do Rakouska během jízdy vjedu celkem čtyřikrát!

Švihám si to kolem Neusiedler See, to už jsem z Dolního Rakouska vjel do Burgenlandu. Některé protijedoucí cyklisty zdravím mávnutím, jiné pokývnutím hlavy, některým řeknu česky „Čau!“ A právě když tohle udělám, uslyším udivené „Čau?“ Ještě se ohlídnu, ale jedu dál. A pak se za mnou ozve kolo a na něm mě dojíždí kamarád Dima – Bělorus, který žije v Brně a občas s náma jede asphaltí pátek. No tak to je gól, to nevymyslíš!

Já to mám na kole tak, že všechny zdravím, ale málokoho poznám. Jednak mám brejle (dioptrický) já, jednak mají brejle (sluneční) i všichni protijedoucí a to je pro mě strašná bariéra při poznávání známých tváří. Krátce pokecáme a pak jedem každý svou cestou. Dima spěchá na vlak domů do Brna, já ještě nejsem ani v půlce cesty. Za sebou mám nějakých 186 km a před sebou 260 dalších. A 3 země k tomu!

Projíždím kolem obce Oslip/Uzlop. Mám pocit, že na cedulích vidím napůl němčinu a napůl chorvatštinu. Zajímavý – že by nějaká diaspora? Ale moc to nezkoumám a jedu dál. Zastavím až před maďarskými hranicemi – potřebuju doplnit sacharidy, tak dávám pivo a colu na benzínce. Borec tam kouká na fotbal (pár dní předtím začalo fotbalové Euro) a hlásí, že Slovinci s Dánskem vyrovnali na 1:1. „Ale Dáni je stejně přejedou!“ říká ten dobrý muž přesvědčeně. Neříkám mu, že já chci přejet Slovinsko ještě dnes (respektive tuto noc). Jen pokývnu na pozdrav a jedu dál.

#4: Maďarsko

Maďarsko a Šoproň. Je 8 večer a já přejíždím hranice. Ve stoupání do Šoproně mě předjede bělovousej děda na silničce takovým tempem, že jsem se až začervenal. Zřejmě dobrej oddíl – pozdravil a frčel dál.

Zpět do Rakouska se dostávám ještě před 9. večerní. Mezi vinicemi, je to paráda, krásnej večer. Slunce zapadá a já se chystám na převlíkání do „pyžamka“, tedy ehm, do merino baselayeru a dresu s dlouhýma rukávama na noční ride. Už se těším, v syntetickým dresu jsem po celodenní jízdě celej ulepenej. Merino je merino…

Současně s převlíkačkou vytahuju a instaluju přední světlo s externí baterií, který mám půjčený od kamaráda, protože svoje světlo jsem o pár týdnů dřív utopil při (neúspěšném) pokusu objet všechna jihomoravská okresní města.

Zapínám a... no co to? Indikátor stupně nabití ukazuje, že světlo je skoro vybitý – místo tří svítících kontrolek jen jedna blikající. A doprdele! Ale vždyť jsem to před cestou nabíjel! No co už, tak prostě dojedu, kam dojedu, a až to zdechne, zalezu někam do lesíka a počkám do rozednění. Však noci jsou v červnu krátké.

Jedu dál. Kousek od hranic s Maďarskem vidím u silnice nehybně stát dva rakouské vojáky. Ani se nehnuli, když jim světlo z kola svítilo do obličeje. Tak to byl divnej pocit, ale nestíhám to podrobněji analyzovat, šlapu raději rychle dál.

Z dalšího, tentokrát nočního průjezdu Maďarskem si pamatuju snad jen psy, kteří v každé dědině zuřivě štěkali, když jsem jel kolem. Navigace mě často vede na souběžnou cyklostezku se silnicí – někdy ji poslechnu, jindy valím po silnici, však provoz je takřka nulový.

#5: Slovinsko

Na slovinskou hranici vede pěkné stoupání, od Maďarů prostě nikdy nedostaneš nic zadarmo. Když přejíždím čáru, hodiny ukazují 2:50. Třetí hodina odbila a lampa ještě svítila… Radostně šlapu a vím, že už mi zbývá do cíle jen necelá stovka – něco přes 30 km na chorvatské hranice a odtamtud 60 přes Slovinsko a nakonec jen těsně překročit poslední hranici – tu s Rakouskem.

I minule mně ve Slovinsku trochu potrápily místní cesty neasfaltovým povrchem. Tak chtěly asi zachovat tradici a šup mi do cesty štěrkovku. Minule jsem jel na gravelu, takže mi to moc nevadilo. Navíc to bylo navečer a ne ve 3:15 v noci jako teď. Ale už jsem tam vjel a vracet se nebudu, tak jedu, je to jen asi dva kilometry. No big deal.


Radostně sleduju dvě věci. Světlo navzdory očekávání pořád svítí a současně východní obzor začíná pomalu světlat. Když už je šero, objevím u silnice automyčku. Ta mě nezajímá ani trochu, ale ten automat na pití vedle ní – ten potřebuju! Super, dám si kafe a colu. Naťukávám si velký černý kafe, platba proběhla, už to vrčí, už to teče! Vytahuju kelímek, který je plný… horké vody! No dobře, ta mi po nočním chladu taky přijde vhod.

S colou je to podobný, knoflíky na automatu jsou vymačkané a nereagují. Tak si místo coly nakonec dávám Pepsi, její kód namačkat jde. Hele, Slovinci, takhle by to nešlo, doufám, že to bude poslední problém se službama.

Jak jistě tušíte, nebyl…

#6: Chorvatsko

Mám to pár kiláků do Chorvatska, poslední ze 6 zemí. Je půl páté ráno a já se fotím u cedule Republika Hrvatska. Tak jo, dal jsem to! Šest zemí během jednoho ridu! Tak teď už jen na pohodu projet Slovinskem a těsně za rakouskou hranicí je cíl. Do cíle to mám slabý 3 hodinky.


Po cestě vyhlížím, jestli už někde nemají otevřenej obchod nebo aspoň pekárnu, ale na nic nenarazím. Všude mají až od 7 a to teda ještě bude nějakou hodinu a půl trvat. Nakonec stavím na benzínce a jak krysa v bludišti běhám mezi regálama a hledám nějaký aspoň trochu normální jídlo (rozuměj bagetu nebo sendvič).

Prodavač mi ochotně ukazuje ledničku, kde tyhle věci mívají, pak ale omluvně krčí rameny – je pondělí ráno, teprve jim to dovezou. Doporučuje mi 7 Days croissanty. No tak to díky, to si radši ke cole koupím pytlík křupek.


A dobře jsem udělal. Skoro všechny výškový metry celé trasy se totiž naskládaly na posledních 20 kilometrů! Ale sluneční světlo (a kofein z coly) dělá divy a já s vidinou blízkého cíle šlapu jak křeček v kolečku.

Nakonec dokonce jedu na Buschenschank ze slovinské strany, kde je prudší kopec – odhadem slušná 15% záležitost (podle Stravy je maximální sklon dokonce 15,1 %). Převody nestačí a musím jet serpentýnky, což s brašnama na kole v kombinaci s (přece jen) únavou smrdí pádem.

Ale nakonec jsem nahoře a zbývá mi užít si kraťoučký sjezd. Už vidím vinařství Polz a vím, že jsem vyhrál. Milan sedí před barákem, dává zrovna ranní kafčo. Shledání je to radostné.

Link na Stravu je tady.