Trénuj se mnou na Alpy - Jarda Kulhavý mi dal zabrat

Tímto dílem už naostro odstartuje tréninkový etapák „Trénuj se mnou na Alpy“.

Video, které najdete pod článkem, je takové povídací a dozvíte se v něm spoustu zajímavých informací jednak od jednoho z nejlepších českých cyklistů, Jardy Kulhavého, ale taky od mého trenéra, Martina Kubaly. A taky uvidíte, jak probíhal můj zátěžový test.


Jméno Jarda Kulhavý bude v tomto seriálu rezonovat asi docela často. Proč? To jsem nastínil už v „prologu“ této série článků a videí z mého trénování na závod Hero Dolomites.

S Jardou jsme se totiž domluvili na spolupráci, poskytl mi zázemí k tomuto mému „projektu“ a hlavně trenéra Martina Kubalu, který trénuje nadějné mladé talenty v jeho cyklistickém klubu Ostra Multicraft Čeladná. No a teď i mě.

A abychom při vymýšlení struktury tréninku nevařili z vody a jen z údajů ze Stravy (teda Martin, já nic vařit nebudu, já jen budu dělat, co mi řekne ), dali jsme si s Martinem a Jardou rande v Olympic House v Čeladné, kde jsem absolvoval výše zmiňovaný zátěžový test na speciálním profesionálním přístroji Medesa Cyclus 2, který má Jarda k dispozici pro svůj team.

Testování se ujal on sám... a Martin údaje lezoucí ze stroje bedlivým okem sledoval a pečlivě zapisoval. Z výrazu jeho tváře jsem vyčetl, že konečně pochopil, že to se mnou nebude mít jednoduché. Ale to předbíhám.


Protože ještě než jsme se pustili do testování, trochu jsme pokecali s Jardou. Jak se má, co teď dělá... O jeho kariéře i o tom, co podniká teď a jaké má plány do budoucna. Docela se rozpovídal, takže kdybych to měl přepisovat, byl by to hodně dlouhý článek. Ale celý zajímavý rozhovor si můžete pustit ve videu dole pod článkem.


Tak. A teď k tomu mému zátěžáku, abyste měli představu, jak to probíhalo. Na trenažér jsme usadili moje kolo, na kolo jsme usadili mě, nastavili všechno potřebné a vzhůru do boje, roztočil jsem kliky. Nejdřív jen zahřívacích pohodových 20 minut. Nízké tepy, nízké watty.

A po 20 minutách to začalo. Odběr kapky krve z prstu kvůli zjištění hladiny laktátu a první 4 minuty na 130 wattech. Pohodka. Jen musím po celou dobu testu udržet kadenci 80-85 otáček/minutu.


Přidáme na 160 wattů. Pořád v klidu, 4 minuty jsou pryč, takže 190 wattů. Už to trochu cítím, v místnosti je horko, začínám se potit, tepy jsou na 150 FTP. Ale pořád v normě. Další 4 minuty 220 wattů. Mezitím po každém čtyřminutovém intervalu mi Jarda odebírá kapku krve z prstu.

Přitlačíme ještě na pilu, 250 wattů. Leje ze mě pot, nohy už chvilkama protestují, ale šlapu. Odběr krve a zkusíme ještě 280 wattů. Ty 4 minuty jsou nekonečné. Kluci povzbuzují „Jestli už to nejde, tak klidně zastav... ale ty to dáš! Už jen 2 minuty.“ To slyším jakoby z dálky. „Kolik máš maximální tepovku? Nevím, 172? No vidíš, tak už máš 174!“ Tak vysoko jsem tepy nevytáhl pěkně dlouho.


Asi za půl hodiny (tak mi to připadalo), slyším „Jeď, jeď, už jen 40 vteřin.“ Udržet kadenci na 80 otáčkách je už pro mě fakt těžká dřina. Ale dal jsem to. Něco jako krátký alpský kopeček. Vysvobození, poslední kapka krve a několikaminutové vyjetí bez zátěže. Pomalu se vracím z druhého břehu.... Přesná čísla ještě v době uzávěrky tohoto článku nemám k dispozici, výsledky přidám do dalšího článku.

Trenéra Martina Kubalu jsem vyzpovídal hned po zátěžovém testu, kde vysvětlil, co zatím ze zátěžového testu víme a co nás čeká v dalších týdnech. Rozhovor je ve videu, tak můžete mrknout, ale i tady si Martin k tomu chtěl „říct“ své, hlavně k tomu, co vysledoval ještě před zátěžákem.

Takže – co na to trenér?

V úvodním článku jsem zmínil něco o trpělivosti. Dneska si na Petrovi vysvětlíme, proč je tato vlastnost důležitá. Ještě předtím, než jsme na Olympic Centru v Čeladné absolvovali vstupní zátěžový test, zkontroloval jsem některé jeho aktivity na Stravě.

Výsledek by nepřekvapil žádného trenéra. Průměrná tepovka hraničící a infarktem, kadence na úrovni míchačky na maltu. Hrne si to lesem jako buldozer, užívá si přitom každý okamžik a v duchu myslí na závod Hero Dolomites, letošní velkou výzvu. Tady a teď.


Jenže právě zde se sny a realita začínají rozcházet. Hero Dolomites je strašně dlouhý závod, a abyste mohli odjet strašně dlouhý závod, musíte vydržet strašně dlouhou jízdu. A strašně dlouhou jízdu nevydržíte, když pojedete strašně moc rychle. Prostě ne. Vytrvalost nenatrénujete, když budete jezdit dvě hodiny na limitu. Vytrvalost trénujete, když jedete tři nebo čtyři hodiny pomalu resp. když jenom jedete pomalu. Zní to jako paradox, ale dvě hodiny pomalu vám z vytrvalostního hlediska dají více než tři hodiny rychle. Ono ani tak není důležitá doba jízdy, jako její způsob.

Při pomalé jízdě se tělo (mimo jiné) učí efektivně využívat energii z tukových zásob. Pokud zrychlíte, organismus sáhne po dostupnějším glykogenu, kterého má ale omezené množství. Vy jej sice můžete postupně doplňovat, ale schopnost trávicího traktu vstřebávat živiny má také své limity a … a vůbec… přečtěte si Proč je důležité jezdit pomalu a tam se dozvíte vše, co potřebujete.

Dočteno? Fajn, takže je jasné, že Petrovi jsem na první dobrou doporučil ubrat plyn a zařadit lehčí převod, aby také, kromě z toho plynoucích benefitů, začal svým jízdním stylem více než medvěda na mopedu připomínat cyklistu.


“Hele, pomaleji to fakt nejde, to už bych spadl z kola”. Zhruba takové byly dojmy novopečeného svěřence z prvního vytrvalostního tréninku. No, jako jo - je to občas nuda. Nohy by jely, ale vy je musíte krotit, což ale většina hobíků vydrží zhruba první hodinu. Pak se ale někde zákeřně vynoří segment. Zrovna ve chvíli, když jste úplně dokonale rozjetí, foukne vám do zad a do toho vás, nedejbože, někdo předjede. Hele a teď vydrž jen tak sedět a točit devadesát otáček na stoosmdesáti wattech… Dokážete si představit ta muka? Hrozné. A v tomhle režimu jet tři nebo čtyři hodiny? To už vyžaduje notnou dávku odhodlání a trpělivosti. A ono to navíc nejde ze dne na den. Je to dlouhodobý proces, který trvá měsíce až roky, než si ho tělo osvojí.


My tolik času nemáme, takže nelze na tomto poli čekat nějaký výraznější výkonnostní posun. Petr si ale může zafixovat nějaké zásady, zefektivnit vynakládanou energii a hlavně díky zpomalení tempa stihne do následujícího dne dostatečně zregenerovat, aby mohl absolvovat další plnohodnotnou tréninkovou dávku. Takže sečteno, podtrženo - první dva týdny byly jako ve školce. Učili jsme se jezdit pomalu a rychle točit nožičkama. Do prvního zátěžového testu. A pokud si libujete v řeči čísel, přijdete si na své příště.


Tolik slova trenéra. No… dobře. Prej kadence na úrovni míchačky . Na to nebudu reagovat. Já jsem otestovaný, zdiagnostikovaný, počkáme na výsledky, ať Martin může upřesnit strukturu tréninku a v dalších dílech už se budeme věnovat konkrétněji jeho jednotlivým fázím.

A ještě doplním, že můj účet na Stravě najdete tady.