Trénuj se mnou na Alpy – trénink k mandloním nedopadl dobře

V ideálním světě bych se teď už pomalu chystal do kopců a jezdil intervalové tréninky. Jenomže nežijeme v ideálním světě.

Trénink na Hero Dolomites se pomalu začal posouvat do další fáze. Samozřejmě je pořád potřeba pracovat na vytrvalosti, tam je velký prostor ke zlepšení. Ale čas běží a tak mi Martin (trenér) poslal nástřel týdenního rozvrhu tréninků, ve kterém už byly i lehké intervaly a delší jízdy s nějakým tím kopečkem. Konečně!


Doma všichni polehávali s nějakou virózou, tak jsem se raději hned nasoukal do dresu a vypadl ven, vyzkoušet první z intervalových tréninků. Zatím opravdu zlehka, podle plánu pro silovou vytrvalost.

Všechno klaplo, trénink jsem odjel (najdeš ho tady)... no a večer jsem se s nudlí u nosu a pocitem, že vykašlu plíce přidal ke zbytku rodiny. Ten zákeřný virus sejmul i mě, takže PAUZA od kola na 9 dnů.

„Tvl, první intervaly a už se vymlouvá.“ Taková byla reakce Martina, když zjistil, že umírám s rýmičkou a uznávám, asi nemohla být jiná. Musel jsem vynechat i závod na veletrhu For Bikes v Praze, na který jsem byl přihlášený a na který jsem se těšil, ale kdybych se postavil na start, to bych se asi zrušil na daleko delší dobu.


Takže v rámci možností klidový režim a hned, jak to trochu šlo, jsem šel do sedla. Odjel jsem několik kratších testovacích jízd, nastoupal nějaké výškové metry, abych zjistil, jestli už to půjde. Po té pauze jsem měl trochu absťák a hlad po kole, takže jsem přemýšlel, co bych vymyslel. No a v Hustopečích na jižní Moravě zrovna rozkvetl sad mandloní.

Nikdy jsem tam nebyl a přišlo mi to jako zajímavý cíl. Takže můj dotaz na Martina byl jednoduchý: „Byl by velký průšvih, kdybych si dal něco delšího? Třeba 135 km a 1800 výškových?“ Odpověď byla taky jednoduchá a docela mě překvapila: „V pohodě, uvidíme aspoň, co v tobě je. “


Tak jo, s Evčou jsme se domluvili, že do Hustopeč dojede autem a domů mě potom odveze. Rychlé akce bývají nejlepší. Nechal jsem Mapy.cz, ať mi samy naplánují trasu, hodil jsem ji do Garminu a ráno kolem 6 hodiny jsem vystartoval.

Pod návalem adrenalinu mě nenapadlo nic chytřejšího, než se vyškrábat do sedla a jet dál.

Předpověď slibovala hezký den, ale ze začátku bylo dost mlhavo a kolem 6-7 °C. Nasadil jsem pohodové tempo a dal si cíl, že trasu ujedu s průměrnými tepy pod 140 bpm. Trasa byla jednoduchá, moc úseků, kde bych se nějak víc zadýchal, na ní nebylo a abych to měl jednodušší, tak bez technických terénních úseků. Jen asfalt, rozbitý asfalt, polní a lesní cesty, šotolina, hlína... a bláto.


„Podjel“ jsem Kelčský Javorník a Hostýn, jelo se mi dobře, cesta rychle ubíhala. Kolem Holešova mě navigace navedla na polní cestu, po které se dalo jet docela svižně, občas kličkovaná, abych se vyhnul největšímu bahnu, které se lepilo na pláště... a o chvilku později jsem najednou v tom blátě ležel. Ostrá bolest v levém rameni, první, co mě napadlo, že to je v háji (napadlo mě teda jiné slovo ).

Pomalu jsem se vzpamatoval, umlčel ječící Garmin, který se už chystal poslat Evě bonzáckou SMS, že jsem se rozplácl, srovnal vytočená řídítka a snažil se to rozdýchat a zanalyzovat. Proč jsem šel k zemi? Když jsem viděl pláště obalené lepivým bahnem, bylo mi to jasné. V kombinaci s mazlavou „cestou“ úplně ztratily grip a to mě vyhodilo mimo trasu.


Zkusil jsem zvednout ruku, v rameni to luplo a mě pod návalem adrenalinu nenapadlo nic chytřejšího, než se vyškrábat do sedla a jet dál. Už o poznání míň svižně, ale přece to nevzdám na 45. km. Když jsem se o levou ruku opíral jen zlehka a nehýbal s ní, tak to šlo.

Jen pro zajímavost, Garmin při pádu zaznamenal rychlost 26 km/h. Mimochodem, první otázka Jirky (editora), když se to dozvěděl, byla „A máš to natočené?“ Nemám , sorry... ani vyfocené.


V Rymicích jsem projížděl kolem zajímavých historických chalup a mlýna, pak přes Hulín a Kroměříž dál. Krajina už začala mít ten úžasný jihomoravský look, úzké silnice bez provozu se klikatily mezi zvlněnými poli, ale já to vnímal jen povrchně. Měl jsem plnou hlavu toho, co bude dál s tréninkem na Hero Dolomites, rameno občas poslalo signál, abych nezapomněl, že ho mám a jinak jsem jel tak nějak strojově.

Tepy byly výš, než bych si představoval a nešly dolů i přesto, že jsem nechával nohy jen tak plavat, bez intenzity a nebál se lehkých převodů. Takhle úplně pohodově přes Litenčice jsem dojel do Brankovic, kde na mě čekala Evča se sváčou. Cestou jsem sice pořád něco zobal, rozinky, ořechy, banán..., ale obyčejný rohlík se salámem je stejně nejvíc.

Evča se mě samozřejmě snažila zlomit, ať se na zbytek trasy vykašlu. Ale měl jsem za sebou 90 km a chtěl dojet. Takže jsem jen hodil do auta kousky oblečení, které jsem už nepotřeboval, protože se dost oteplilo a jel jsem dál.


Přede mnou byla členitější část trasy a stoupání Ždánickým lesem, kde mi cinkla stovka. Srdce i přes pohodovou jízdu pumpovalo až ke 160 bpm. A to samozřejmě zvedlo průměrku na 143 bpm. Věděl jsem, že do cíle už to pod 140 nesrazím.


Malá vsuvka - na vytrvalostní jízdy jsem si na Garmin Edge vytvořil obrazovku, kde se mi zobrazuje jen výkon, srdeční tep a frekvence šlapání. Je mi jedno, jak rychle jedu nebo jaký sklon má kopec, do kterého zrovna dupu. Občas ze zvědavosti obrazovku přepnu i na další veličiny, ale většinou sleduju jen ty tři. A samozřejmě mapu navigace, abych trefil do cíle.


Štitbořice, Nikolčice, nad Kurdějovem jsem odbočil na Kamenný vrch a pustil se do sjezdu. Bolest ramene utlumily endorfiny a až dole na konci sjezdu jsem si všiml, že mi na displeji svítí „odchylka od kurzu“. Už dávno jsem měl odbočit jinam.

Tak na závěr tak nějak navíc ještě objížďka kopce po Mandloňové naučné stezce a už jen krátký výjezd k rozhledně mezi mandloňovými sady. Byl jsem v cíli.

Nakonec tam cinklo 140 km a 1795 výškových metrů. A průměrné tepy zůstaly na těch 143 bpm při průměrném výkonu 147 W. Až na to rameno jsem se cítil skvěle, žádná únava, nohy nebolely. Trenér byl s těmito hodnotami spokojený, vysvětlil mi, že tepy šly nahoru i „díky“ psychice kvůli tomu pádu a zranění.


A jaká je teda diagnóza? Naštěstí nic hrozného. Podle lékařů jsem si rameno při pádu „vyhodil“ a pak nějakým pohybem nebo při další jízdě zapadlo zpět na místo. Jsou tam jen lehce natržené vazy. Pár dnů v klidu, dokud nepřestane bolet, takže ke slovu se dostal trenažer a Rouvy. A už brzy teda vlítneme na ty intervaly...

A co na to trenér?

To se dozvíš, když si pustíš video