Pětikilo přes Alpy

Po týdnu stráveném prací a zábavou na rakousko-slovinské hranici je čas vydat se zpět domů. V průběhu toho týdne jsem nad trasou uvažoval a pak se drze rozhodl – proč bych ty Alpy měl sakra objíždět?! Aspoň otestuju, jestli na to mám.

Vzhledem k tomu, že mi po 470 km cesty do Štýrska (přečti si to tady) přišlo, že bych těch 500 už dojel, ladím trasu tak, aby tam to pětikilo cinklo. Pojedu prostě skoro až k hranici s jižními Čechami, pak se stočím na východ a do Brna to vezmu přes Mikulov. Tak jo, naplánováno máme a teď už to jen ujet…

Je krásné ráno, píše se 23. červen 2024. Je tedy jeden z nejdelších dní v roce a já mám před sebou svůj dosavadní nejdelší ride. Vyjíždím před 9. Ještě před startem se mi teda povedla taková nemilá věc – kolo opřené o židli s ušidrásajícím ŘINK! padá (je to jeho vůbec první karambol) – samozřejmě na stranu s přehazkou. No do ha**lu, nadávám si, že ani neumím pořádně opřít kolo, a bojím se o řazení. Při zběžné kontrole to ale vypadá dobře, tak balím brašny a vyrážím.

Auf Wiedersehen, Weinstrasse!

Ještě si zajedu jedním kolem do blizoučkého Slovinska. Není to 6 zemí jako po cestě sem, ale lepší než jen dvě, žejo. Pak už sjíždím po ranní Weinstrasse a loučím se s tím kouzelným místem. Je tady fakt krásně. Až do Štýrského Hradce aka Grazu je to po rovince, pak by to mělo začít trochu stoupat. Pak začnou Alpy… No a dál se uvidí.


V okolí Grazu potkávám spoustu cyklistů. Je neděle, tak jsou všichni na švihu. Je tam kupodivu i dost lidí, který bych si dokázal představit u nás v brněnském cykloklubu Asphalt Cycling Lab – dobrý kolo, decentní oblečení, dobrá technika jízdy. Graz je zřejmě cyklisticky osvícené město. Akorát místní pivo Puntigamer (pojmenované po čtvrti Puntigam) se nedá pít. Je dokonce tak hrozný, že jsem ho přejmenoval na Putingamer

Cesta vede údolím řeky Mur a zprvu nenápadně, ale čím dál tím víc stoupá. Střídá se silnice a cyklostezka. I v téhle oblasti je cykloinfrastruktura velmi pěkná, asfalt hladký, rovný a nerozpraskaný… inu, Rakousko! Dělám krátkou zastávku v Perneggu v hospůdce u kostela, dávám rychlý pivo (Gösser, protože je „besser“) a kalím dál.

Louky, lesy, průzračné potůčky, malebné vesničky…

Blízký Bruck an der Mur prolítnu tak rychle, že ho pořádně ani nestihnu zaznamenat. Vlastně jen rozkopanej úsek, na kterém chvilku váhám, kudy dál – tak ten mi utkví. Vysvětlující cedulky pod dopravníma značkama a na nich německá mnohoslabičná složená slova mi fakt nepomáhají. Mám za sebou něco málo přes 110 kilometrů, takže je stále většina přede mnou. Tak popojedem!

Do sedla #zesedla

Furt vyhlížím, kdy začne to pořádný stoupání. Až je nakonec opravdu přede mnou. Je nenápadný jak nástupy Bena O'Connora, ale najednou je tady. Údolí přede mnou se uzavírá, silnice se začíná klikatit, a i když není vidět, kam vede, je zřejmé, že to bude do kopce. A mně je jasný, že po cestě do sedla budu muset ze sedla.

Když přijde čas zařadit nejlehčí převod, zjišťuju, že přehazka praská jak poškrábaná deska na gramofonu a ten nejlehčí převod tam ne a ne skočit. No do Pinotovejch placatejch koulí! Takže ranní pád opravdu nezůstal bez následků – musel jsem si trošku přiohnout patku. I ten nejtěžší převod se nechá zařadit jen velmi neochotně. No tak mám o dvě rychlosti míň – noaco, pořád mi jich zbývá 22!

Stoupám a stoupám až do sedla. Předjíždí mě českej autobus, kterej nahoře v sedle má přestávku, turisti se vyvalili ven na záchod, nadýchat se horského vzduchu… nebo si zapálit. Jsem ve zhruba 1250 metrech nad mořem, na nejvyšším bodě dnešní trasy, takže dělám rychlou fotku u značky a pak se pouštím dolů.

I v tomhle místě se po chvíli objeví cyklostezka! Chvíli váhám, jestli na ni mám najet. Rakušané jsou mistři v Ordnungu a navíc tu cykloinfrastrukturu mají opravdu dobrou, takže je škoda ji nevyužít. Na druhou stranu tahle stezka nevypadá jako nejnovější, takže ji po chvilce zase opouštím a vracím se na silnici. Sorry jako, ale mokrý a zamechovaný úseky nejsou při sjezdu nic moc a nerad bych si tady rozbil hubu/kolo.


Tak tohle jsou ty Alpy, jo? Je to tady krásný, i když se dřeš do kopců. Louky, lesy, průzračné potůčky, malebné vesničky… Měst a městeček je tu pomálu, zato zatáček až až. Nohy protestujou, ale oči přecházejí tou nádherou.

Najednou kostel jak kráva! Aha, to je Mariazell. Kilometráž hlásí 175 km. V kopcích plyne čas úplně jinak. Po povinné fotce poutní katedrály zastavuju na benzince a dávám kombo pivo (Gösser) a cola.

Pořád se se mnou snaží bavit nějakej cyklista, kterej je tu na e-biku a těch piv už evidentně pár měl. Protože ale leje Putingamera, moc mu nevěnuju pozornost. Zdvořile jsem ho informoval, že „Ich spreche nicht Deutsch“ a nabídl přechod na engliš, ale nereflektoval to, tak radši volám kamarádovi, který chtěl poradit s kolem. Je 17:15 a to je nejlepší čas pro to pokračovat dál.

Za necelou půlhodinku mi cedule u silnice hlásí, že opouštím Štýrsko a vjíždím do Dolních Rakous. Přejíždím z druhé největší do největší rakouské spolkové země. Další hranice bude až ta rakousko-česká (resp. rakousko-moravská). Jedu v poklidném tempu, chvilku dolů, pak zas nahoru.

Po jednom docela dlouhým sjezdu se odmítám řídit navigací a pokračuju po větší silnici. Vyšplhám ještě do dvou sedel (1012 a 1110 m n. m.), v Puchenstubenu posvačím meruňkovou buchtu, kterou jsem jako správný Honza dostal na cestu do uzlíčku (díky, Milane), a pak se mi těsně před soumrakem otevře výhled na široké údolí Dunaje… za kterým vidím v dáli další kopce. No, nadělil jsem si jich dneska opravdu dost. Vypadá to, že moje nejdelší etapa bude zároveň i tou nejkopcovatější.


Sjedu po nové asfaltce k jakémusi statku (Kandelsberg, říká mapa) a najednou silnice končí. Vejrám do mapy, kudy to mám jako teďka vzít, objíždím statek a pak vidím, jak se ke mně blíží mladý bosý dlouhovlasý muž. Takovej modernější hipík. Prej jo, ta silnice tady byla, ale už není. Vlastně mi ani neporadí, kudy to objet, ale neva, poradím si.

Až pozdě si vzpomenu, že jsem mohl aspoň požádat o vodu, už jsem nějakou dobu na suchu, benzinky tady na venkově nejsou a obchody jsou v neděli zavřené. No tak nic, šlapej dál, budeš to muset vydržet do Melku, tam něco bude. Když jsem o tom později přemýšlel, ten statek mohl být klidně sídlem nějaké sekty. I když ti by si asi dali lepší pozor, aby je neotravovali zbloudilí cyklisti.


Soumrak padá a já vím, že mě čeká další celonoční ride. Ještěže ty noci jsou teď nejkratší v celém roce. Blížím se k Melku, kde překročím Dunaj. A doufám doplním zásoby tekutin a sacharidů.

„Pojď, synu!“

Hurá, je 22:30 a já vjíždím do města na Dunaji, odkud pocházela románová postava ze Jména růže – novic Adso z Melku. Mě teď ale mnohem víc než historie, literatura nebo postmoderna zajímají mnohem přízemnější věci. Kde je tu nějaká benzinka???

Občas někde svítí lampa, ale naučil jsem se pohledem neuhýbat ze silnice, nevyplácí se to.

S jazykem na dresu jednu objevuju, sedí před ní turecká rodinka provozující pizzerii. Na otázku, co bych jako chtěl, odpovídám „Etwas zum trinken!“ a jdu přímo k lednici. Hele, Almdudler! A cola! To je přesně to, co potřebuju. S kořistí odcházím přes silnici do parčíku, kde při přelívání tekutin do sebe a do bidonů objevím pítko. No hurá, tak zbytek doleju vodou! Snad je pitná – nikde nevidím informaci, že voda je nebo není pitná, tak se rozhoduju, že pitná je. A jedem dál!

Přejedu Dunaj, u řeky je podle očekávání chladněji. Čeká mě asi 10 kilometrů po Donauradweg, cyklostezce, kterou chceme jet v létě s Maty. Tak to tady aspoň trošku okouknu. (O tom, že to nakonec dopadlo docela jinak, si můžeš přečíst hned ve třech článcích – první, druhý a třetí).

Teda… mimo světla lamp a vesniček je tu tma jak v pytli, takže zas až tak moc neuvidím. Pak přichází Spitz a v něm odbočka doleva a… jo, do kopce. Je to velký a dlouhý, zato ale poslední pořádný stoupání. A já jsem nabuzenej colou a cukrama, takže jak říká Míra Bosák: „Pojď, synu!“


Asi v půlce stoupání mi navigační paní v jedné serpentýně radí, ať odbočím doprava. Moc jí nevěřím, ale stejně se tam jedu podívat. V mapě vidím „MTB Radweg“ a světlo svítí na bahnito-šotolinovej dezén vedoucí někam do tmy a do kopce. „Tak to ses už pos*ala v kině, ne?! Tohle nejedu!!!“ osopím se na nebohou robotickou navigátorku.

Jen počkej, až dojedu, všechny tyhle chyby v mapě ti dám pěkně sežrat. Teda jakože je nahlásím Seznamu, abys už nemohla silniční cyklisty posílat na takovýhle nesmyslný cesty.

Rychle si v mapě naklikám objížďku po větší silnici. Hele, ono to dokonce ubralo pár výškovejch metrů! No tak to ti fakt nedaruju, milá zlatá uměle inteligentní virtuální… krávo!

Ale nemyslím to zle, beru to jako takovej ventil si hezky od plic zanadávat, za chvilku se tomu směju. A jsem rád, že si vždycky můžeš najít jinou cestu, když ti ta, po které tě navádějí, nevoní. Jedu sice pořád do kopce, nakonec je to ale kratší než jsem si myslel. Jsem nahoře a – jak jinak – musím zas dolů. Světlo svítí na jedničku, brzdy brzdí, tak jedem.

Projíždím dalšími a dalšími rakouskými vesničkami a městečky. Při noční jízdě je super, že není provoz, ale zase nevidíš, kudy jedeš. Zíráš jen před kolo, aby se tam neobjevil šutr, rozjetej ježek (defekt zaručen) nebo nedejbože srna. Občas někde svítí lampa, ale naučil jsem se pohledem neuhýbat ze silnice, nevyplácí se to. Zvlášť při dlouhých cestách stačí okamžik nepozornosti a máš problém. Takže jsem očima přilepenej k silnici a šlapu.

Když mě od přechodu v Českých Velenicích dělí vzdušnou čarou asi 20 km, uhýbám na východ. Čeká mě cesta Rakouskem až k Mikulovu, teprve odtamtud pojedu Moravou. Rakouským silničkám věřím víc. A navíc bych musel přes Vysočinu, takže ne, díky.

Od Laa už je to laalaáč

Východní obzor právě začíná světlat, krátká noc končí, což mě vždycky (po)vzbudí. To teda vypadá, že budu na cestě víc než 24 hodin… Říkám si, že dojedu do Laa an der Thaya a tam se rozhodnu, jestli budu pokračovat až do Mikulova, nebo jestli si trasu zkrátím. Cíl je překonat 500 km hranici, ale nemusí to být o 30 km.

Za rozbřesku projíždím nějakým vojenským prostorem. I v češtině je tu nápis, že se nemám zastavovat, fotit ani dělat nic jiného podezřelého, tak radši nebudu zastavovat ani na čurání. Co kdybych nějakým nedopatřením počural nějakýho maskovanýho vojáka na hlídce…

Hurá, už je světlo a já furt šlapu Dolním Rakouskem vstříc Laa. Projíždím vesničkami a vinicemi, ráz krajiny už je mi známější. Zastavuju u dalšího (kolikátýho už?) nápojovýho automatu a tankuju colu.

Těsně před Laa je zavřená silnice, v dálce vidím pracující silničáře a rozhodnu se to projet. Pak si říkám „Vole, tady nejseš doma, tady se víc hraje na ten pos*anej Ordnung!“ Ale vracet se už nebudu, projedu to a je to na klid, nikdo si mě nevšímá. Docela by mě zajímalo, co by dělala Polizei, kdyby tam byla. Nechali by mě projet? Prudili by? Nebo by po mně stříleli pro porušení Ordnungu? Už se to nedozvím.

V Laa si najdu Billu a koupím si (kromě vychlazené coly) taky Leberkäse. Je to symbolické rozloučení s týdnem stráveném na rakouské gastronomii. Snídám a počítám – je čas na rozhodnutí, jestli pojedu dál na Mikulov, nebo to už stočím do Česka. Srovnávám délky a vidím, že můžu jet přímo, že už tam pětikilo cinkne. Tak Mikulov bude někdy příště. (Podotýkám, že jsem jel v červnu 2024, kdy jsem o tom, že do konce roku ze mě bude Mikulovčák, ještě vůbec netušil.)


Vjíždím do Tschechische Republik. Do Brna zbývá nějakých 70 kilometrů. Myslím navíc, že už jsem tudy projížděl, je ráno, je hezky a to všechno mi dodává sílu. Už jsem v Drnholci, tady už můžu směle vypnout navigaci, odsud už to dojedu po paměti.

Před Pohořelicemi vyplaším čápa, který se prochází po silnici. Za Pohořkama už to namířím na Židle a pak už to zvládnu i se zavřenýma očima. Do Brna dojíždím symbolicky v 11:11. Strava hlásí 510 km, 5100 výškových metrů, 23 hodin v sedle a průměrku 22,2 km/h.


Nejdelší ride, nejvíc nastoupanejch metrů… A k tomu všemu mám svátek. Jsem unavenej, ale happy. Oslavím to studenou sprchou (vypnutej bojler) a roastbeefem a plzničkou na Šelepce.