Krásy Moravského krasu

Spousta krásných a zajímavých míst a lokalit, několik „NEJ“ v rámci České republiky, jedna sprostá jeskyně, romantika s básničkou a útok psa - to všechno se dá zažít během jedné jízdy Moravským krasem.

Moravský kras, to je oblast na jižní Moravě s rozlohou asi 92 km², kde se příroda opravdu slušně vyřádila. Ten kraj má co nabídnout a já nevěděl kam dřív, abych toho stihl co nejvíc.


Už samotné plánování trasy mě zabavilo na dost dlouhou dobu, a to i proto, že jsem musel naplánovat trasy dvě. Jednu hlavní pro mě a taky zkrácenou verzi pro Jirku, kameramana, protože jeho e-bike by těch předpokládaných 80 km a asi 1300 výškových prej nedal. A těch míst, která stojí za zkouknutí, je fakt hromada, takže to chtělo dobře vybírat.

Měl jsem takovou naivní optimistickou představu, že natočíme to hlavní jádro Moravského krasu z ptačí perspektivy, proletíme si Macochu a uděláme spoustu zajímavých dronovek. Ale představa se rozplynula v okamžiku, kdy jsem uviděl mapu se zónami ochrany přírody, která zakazuje létání s dronem skoro nad celým územím Moravského krasu.


Ale bez toho se dá žít, tak pojďme na trať. Jako startovní i cílovou destinaci jsem zvolil městečko Blansko. Zaparkovali jsme na sídlišti Písečná a vyrazili. Hned u parkoviště jsme najeli na zelenou turistickou trasu a příjemným zahřívacím stoupáním vyjeli na vyhlídku, která se jmenuje U lavečky. Hezké místo na začátek výletu. Výhled na Jakubovo jezero a Punkevní údolí, do kterého jsme měli taky namířeno. Ale až později.

Nejdřív k první rozhledně této trasy. Krátká silniční vložka přes Těchov a hned zase do lehkého terénu na lesní cestu. Zelená a pak modrá turistická nás dovedly až k rozhledně Podvrší. Moderní železobetonová věž, postavená v roce 2001 jako vysílač, je vysoká skoro 50 metrů a na vyhlídkový ochoz ve výšce 32 metrů vede 168 schodů.

Nahoru jsem se nedostal, byla zamčená, otevřená bývá od května do srpna. Ale stojí mimo ochrannou zónu, takže co? Takže dron. Přece ho nepotáhneme celou cestu zbytečně (teda Jirka ). Byl do toho létání tak zažraný, že jsem ho tam raději nechal, ať si hraje a k další zajímavosti fičel sám.


V Moravském krasu je registrováno něco kolem 1600 jeskyní. Ale jen 5 z nich je zpřístupněných veřejnosti. Jel jsem přes Vavřinec směrem na obec Sloup, kousek od Sloupu je obec Šošůvka, takže je jasné, že první z jeskyní, ke kterým jsem dojel, byly Sloupsko-šošůvské jeskyně. Ty vznikly erozní činností Sloupského potoka a jsou součástí nejrozsáhlejšího jeskynního systému u nás. Odhaduje se, že spolu s Amatérskou jeskyní mají chodby kolem 35 km.

U vstupu do jeskyně byly hromady hlíny nebo bláta, zaparkovaný bagr a v tu chvíli mi ještě nedošlo, že se v Moravském krasu něco děje. Omrkl jsem jednu z nejznámějších skal této lokality, Hřebenáč, pak ponor Sloupského potoka, což je místo, kde vtéká do podzemí a jel dál.


Z hlavní silnice, která vede kolem Sloupsko-šošůvských jeskyní, jsem sjel na červenou cyklotrasu, která vede přes Pustý žleb a Punkevní žleb až ke Skalnímu mlýnu. Po pár kilometrech, u jeskyně U Žida, jsme se zase sešli s Jirkou, který to tam vzal od rozhledny zkratkou.

Macocha je nejhlubší propast svého druhu ve střední Evropě, uvádí se hloubka 138,5 metru.

Mírně klesající asfaltka sevřená skalami a všude kolem ve svazích stovky popadaných stromů. Typická kulisa této části Moravského krasu a zvláštní chladivá atmosféra. A nejen atmosféra, v údolí žlebu byla fakt docela kosa. Slunce se tam moc nedostane a chladný vzduch byl při jízdě dost cítit, i když jinak bylo počasí na cyklistiku ideální.


Kolem spousty veřejnosti nepřístupných jeskyní a přes Čertovu branku, což je otvor ve skále, který prokousal původní tok říčky Punkvy, jsme dojeli k dolní stanici lanovky, která vozí turisty k propasti Macocha. A o kousek dál je vstup do známých Punkevních jeskyní.

Součástí prohlídky těchto jeskyní je i plavba loďkou po podzemní říčce Punkvě ke dnu Macochy. Z vlastní zkušenosti vím, že je to fakt zajímavý zážitek…pokud je v Punkvě ta správná výška hladiny. Jenomže při příjezdu k přístavišti jsme viděli jen loďky na suchu.

Ani kapka vody. No do háje, co se to tady děje? Vysvětlení bylo docela jednoduché. Rekonstrukce a odstraňování následků loňských povodní. O tom jsem věděl, akorát dle informací na netu mělo být vše v provozu od 1. dubna. No, nebylo. Co už…


Skalní mlýn je takové uvítací místo pro ty, kteří do této nejprofláklejší části krasu přijedou autem. Parkoviště, restaurace, výchozí bod k nejznámějším jeskyním a k Macoše. My měli samozřejmě v plánu k propasti vyjet, takže jsme se tady nezdržovali.

Jen o pár stovek metrů dál je vstup do Kateřinské jeskyně. Ta se jmenuje podle pasačky Kateřinky, které se do jeskyně zatoulala ovečka, ona ji tam šla hledat, zabloudila a ven už se nedostala. V hlavním dómu jeskyně se pořádají kvůli vynikající akustice koncerty a je to největší veřejnosti přístupná přírodní podzemní prostora v ČR. A v Nové Kateřinské jeskyni, kam vede prohlídka, je jedna z nejkrásnějších scenérií Moravského krasu nazvaná Bambusový lesík.


Nás konečně čekalo asi čtyřkilometrové stoupání Suchým žlebem k hornímu můstku propasti Macocha. Macocha je nejhlubší propast svého druhu ve střední Evropě, uvádí se hloubka 138,5 metru a vznikla zřícením stropu rozsáhlé podzemní jeskyně. Podle legendy má svůj název podle macechy, která do ní shodila nevlastní dítě, ale to se zachytilo za větev a vylezlo ven.

Když se o tom dozvěděli vesničané, tak do propasti shodili macechu. Druhá verze je, že tam skočila sama pod tíhou důkazů a svědomí. Bohužel k tomuto účelu propast „využila“ už velká spousta lidí a poslední případ je starý jen několik dnů.


V restauraci u horního můstku jsme si dali oběd a dál se naše cesty zase rozdělily. Jirka jel přímo do lomu Seč u Rudice, já to vzal oklikou přes Ostrov u Macochy. U této obce je totiž jeskyně Balcarka. Balcarka je dvoupatrová a je to jedna z nejkrásnějších a díky působení minerálů nejbarevnějších jeskyní v ČR. Pračlověk v mladším paleolitu ji využíval jako bejvák, takže se v ní našly pozůstatky pravěkého osídlení, kosti jeskynních medvědů a dalších zvířat.

Alexandrova rozhledna je krásná kamenná rozhledna z konce 19 století vysoká 18 metrů.

Od Balcarky jsem to vzal svižně po cyklotrase nazvané „srdcem jižní Moravy“ do obce Rudice. Tady jsem chtěl omrknout další zajímavost - Rudické propadání. Typickou krasovou krajinou jsem se tam dostal i z horní strany od Rudice, ale posledních asi 100 m bylo, řekněme, dost krkolomných. Sráz s kořeny, nic pro kolo.


Doporučuji to sem vzít spíš od obce Jedovnice. Právě Jedovnický potok je ten, který se tady propadá do podzemí, do 90 metrů hlubokého a přes 12 km dlouhého jeskynního systému. Jeho součástí je největší podzemní vodopád v ČR vysoký 35 metrů a nejhlubší suchá propast hluboká 153 metrů. Rudické propadání je nejmohutnější v Moravském krasu a dovnitř se můžete dostat v rámci speleokurzů. Ale žádná sranda to nebude…


No a pak jsem se pomalu přesunul do bývalého pískovcového lomu Seč poblíž Rudice, kde už si Jirka zase hrál s dronem. A musím říct, že to je naprosto úžasné místo. Ty barevné kontrasty žluté, oranžové, bílé barvy pískovce s okolní zelení a modrou oblohou, na dně jezírko - nádhera.

Vadou na kráse bylo jen to, že spolu se mnou tam dorazilo několik tříd školního výletu , takže moc klidu jsem si tam neužil. Ale Jirka tam byl o dost dřív, než já a jak můžete vidět ve videu, měl dost času na pěkné záběry bez obecenstva.


Od lomu jsme už jeli každý svou cestou. Jirka k autu a já na další zajímavá místa. Vzal jsem to přes Křtiny, kde stojí bílý kostel, který je údajně nejkrásnější barokní stavbou v ČR a najel na příjemné stoupání po lesní cestě vedoucí k Alexandrově rozhledně nad Adamovem.

Alexandrova rozhledna je krásná kamenná rozhledna z konce 19 století vysoká 18 metrů a kromě výhledů na okolní krajinu a obce jsou z ní za extrémně dobrých podmínek údajně vidět i Alpy. Já to štěstí neměl.


Ve sjezdu od rozhledny jsem po chvíli odbočil na žlutou turistickou a projel údolím se zvláštním názvem - Vaječník. A dokonce jsem tady našel i jeskyni, která se jmenuje Ve Vaječníku. Všiml jsem si, že v Moravském krasu je takových originálních pojmenování skal, jeskyní nebo čehokoliv jiného docela dost. Kam na ty názvy chodí, to fakt nevím .


Sjel jsem až na hlavní silnici „Josefovská“ vedoucí z obce Křtiny do Adamova a to je lahůdková cesta pro silniční cyklisty. No a hned u této silnice je vývěr Jedovnického potoka, který zmizel do podzemí v Rudickém propadání. Vzdušnou čarou jsou ta dvě místa od sebe vzdálena asi 4 kilometry.

Svezl jsem se kousek po té pohodlné asfaltce a cestou mě hodně zaujala jeskyně Jáchymka viditelná i ze silnice. Čím mě zaujala? Nechám na fantazii každého z vás, jestli vám náhodou něco nepřipomíná…


No a po krátkém silničním odpočinku mě čekala na rozcestí Josefovské údolí ostrá vracečka doprava a nejprotivnější stoupání celé trasy. Po žluté k pomníku K. H. Máchy u Olomučan. Něco přes 3 km a 250 výškových. Ale krásným prostředím, po lesní cestě a na závěr technickým stoupavým trailem. Už jsem Máchův pomník konečně viděl, dojel jsem až k němu, pomaličku vyjel za roh… a málem si ucvrnkl.

Proti mě se štěkotem vyrazil pes, asi dobrman, jeho pán, který seděl kousek dál, se snažil marně chytit vodítko a pes na mě začal dorážet. Já jsem zastavil a dělal, že tam nejsem, ale krve by se ve mně nedořezal. Zuby cvakaly těsně vedle mých nohou i rukou, nekonečné vteřiny, než ho majitel stáhl zpět, ale nerafl. „Ospravedlňujem sa, je to hlúpe štěně.“ No…dobře. :/


Když jsem to vydýchal, trochu jsem si tam zarecitoval první dva verše z Máchovy nejznámější básně Máj, jejíž úryvky jsou na pomníku vyryté ze tří stran a vyrazil k poslednímu pointu výletu. Jednoduchý sjezdík po červené, krátký výstup a vyloupla se přede mnou silueta Nového hradu.

Brána byla zamčená, takže dovnitř jsem se nedostal, ale i tohle bylo podchycené. Jirka cestou k autu naposledy vypustil dron do vzduchu a hrad natočil z výšky. Nový hrad je zrekonstruovaná zřícenina nad údolím řeky Svitavy a první zmínka o původním Novém hradu, který se dnes nazývá Starý hrad a v podstatě už zanikl, pochází z roku 1381.

Současný Nový hrad je z konce 15. století, k jeho výstavbě použili materiál z původního hradu. A zajímavost na konec - skrz kopec pod hradem vedou dva železniční tunely, Blanenské tunely, které jsou součástí trati z Brna do České Třebové. Jeden z roku 1849 a druhý z roku 1992.


Tak. Mě už čekal jen parádní sjezd po červené na cyklostezku a potom dojet několik kilometrů po silnici do Blanska, kde jsem si vyšlapal poslední městské stoupání na parkoviště k autu a výlet bohatý na zážitky byl na konci.


Celkem to udělalo 84 km a nastoupal jsem 1434 m, trasa byla rozmanitá, bylo dost rychlého asfaltu, polní a lesní cesty a i trošku té techniky se našlo. Třeba při sjezdu Vaječníkem nebo v závěru stoupání k Máchovi. Ale nic, co by se nedalo zvládnout. V Moravském krasu a okolí je prostě krásně…

Trasu najdeš na Strava a mapy.cz.

V počasí, kdy už hřálo slunce, ale vzduch byl občas hodně studený, se osvědčily tyto kousky oblečení:

• Bunda Castelli Perfetto Convertible
• Kalhoty Castelli Unlimited Trail

K pocitu bezpečí na silnici pomohl radar:

• Magene L508