Krušná cesta z Krušnejch hor do Brna

„Čím víc jezdíš na kole, tím víc zážitků z ježdění na kole získáš.“
Honza Šmikmátor, 2024

Co to je za blbost?! To je snad jasný, ne? Ano, tohle všechno se vám při přečtení úvodní věty může honit hlavou. Ale tenhle tautologický výrok (který mě mimochodem napadl na kole) docela přesně popisuje, jak jsem se na začátku srpna 2024 dostal na start druhého „monumentálního“ podniku seriálu Road Classics, tedy projížďky po uzavřených silnicích Krušných hor s cílem na Klínovci. To bylo tak…

Na konci roku 2023 jsem na kole strávil docela dost času. Počasí tomu halt přálo. A protože Road Classics vypsali výzvu o startovné na jeden z jejich podniků v roce 24, přihlásil jsem se. Šlo o to ujet mezi 23. prosincem 2023 a 3. lednem 2024 aspoň 350 km.

Mně se tehdy povedlo ujet asi 984 km (tak to aspoň tvrdí moje statistiky na Statshunters) a mám takový pocit, že si třeba o dvoudenní jízdě z Liberce do Brna přes Kutnou Horu a zasněženou Vysočinu ještě v budoucnu přečtete. Nebo o cestě z Brna k nejvýchodnějšímu a o den později k nejzápadnějšímu bodu Jihomoravského kraje a zase zpět do Brna… Jestli vás to zajímá, napište to do komentáře pod článek!

Každopádně mě tehdy Road Classici vylosovali. Napsali k tomu: „Tentokrát při losování nemohly vzniknout pochyby. Kolo štěstí se zastavilo u Honzy Šmikmátora, který jen tak mimochodem najezdil i nejvíce kilometrů za minulý týden ze všech účastníků. Celkově pak připsal od 23. prosince do 3. ledna přes 800 kilometrů. Všechno ujel venku!“

Z nabídky Pálava, Klínovec nebo Ještěd jsem si vybral Klínovec, protože Pálavu znám a Krušné hory jsou od Brna dál než Jizerky. A taky letní termín se mi hodil víc.

Konec vsuvky, pojďme zpět do prvního srpnového víkendu roku 2024.


Road Classics se – jak mnozí víte – jede buď jako závod, nebo jako švih. Vybral jsem si švih, na závodění nemám ani věk, ani náturu, ani… ani nohy, no. Můj první záměr byl dojet si do Krušných hor pěkně na kole (pátek), švihnout si 100 km z Božího Daru na Klínovec (sobota) a pak jet zas do Brna (neděle).

Pátek: místo kola vlak

Ale počasí změnilo plány a celodenní páteční déšť zapříčinil, že jsem cestu z Brna do ubytování v Jáchymově nakonec absolvoval vlakem. Na nádraží v Praze jsem strávil (ne)hezkých pět hodin, protože v odpoledních vlacích mířících na Krušnohorsko neměli volná místa na kola. Venku pršelo, tak jsem se potloukal po nádraží a připadal si tam uvězněný jako Tom Hanks na letišti ve filmu Terminal.

Jen na chvilku přestalo pršet, tak jsem vyjel ven, dal si pivo v karlínském Lokálu, ale pak se zase dalo do deště a já spurtoval mezi kapkami zpět do suchého bezpečí pražského vlakového terminálu. Na ubytování v Jáchymově jsem se dostal někdy před půlnocí, na kole jsem místo plánovaných 370 ujel asi 10 kilometrů z nádraží v Ostrově nad Ohří. Šel jsem spát unavenej z půldenního kodrcání přes celou republiku a trochu nas*anej kvůli proflákanýmu dni. Ale co, říkal jsem si, aspoň jsem pošetřil nohy na zítřejší švih.

Švih Krušnými horami s RC

V sobotu ráno jsem se po cestě v Jáchymově nasnídal (nějaký rohlíky a sýr z místního obchodu), rozehřál se výšlapem do Božího Daru (12 km a 509 výškových metrů, skoro pořád do kopce), zajel jedním kolem do Německa (ulovit další zemi do statistik) a pak už hurá na registraci do závodu.

Potkal jsem klubové kolegy z našeho brněnského Asphalt Cycling Labu a společně jsme se těšili na švih po krušnohorských kopcích. Počasí bylo parádní, ve startovním balíčku jsme objevili spoustu super věcí (jako třeba sprej na mytí kola, impregnační sprej a bidon od Škodovky).


Organizace šlapala jako na drátkách. Ti, kteří vyráželi na závod, se řadili jako první, a za nimi jsme se narovnali my švihaři. Vyráželi jsme s minutovým zpožděním, ať se vzájemně nemotáme. Prvních 15 km byl převážně sjezd, který se jel volně za ředitelským autem, ostrý start byl teprve dole v Merklíně na začátku stoupání. Tam se odmávlo a závodničky vyrazily dopředu.

Chvilku jsem jel s děckama z Asphaltu, ale pak jsem cítil touhu do toho v tom davu šlápnout… Tak jsem jel. Nevím, asi mě to závodění přece jen trošku namotivovalo, i když na to nemám kolo ani nohy. Najednou jsem si všiml, že kolem mě jedou samí jezdci s purpurovými startovními čísly. Sakra, dojel jsem pomalejší závodníky! Tak jsem se uklidnil, ale stejně jsem už většinu trasy odjel sólo – mám to tak naučené, nejsem jezdec do balíku.

Po cestě jsem pokecal s pár lidma a pořádně si užil občerstvovačky. Zvlášť třetí a čtvrtá byly fakt dobrý – chlebíčky, káva z opravdovýho espresso stroje do hrníčku, studená Coca-cola, moučníky… Moc dobrý! Akorát teda byly ta trojka a čtverka dost blízko po sobě, takže na té poslední jsem se už moc nezdržel, byl jsem ještě pořád nafutrovanej.

No a pak už hurá do kopce až do 1244 metrů nad mořem na vrchol Klínovce. Celkově jsem se mezi švihaři umístil na 55. místě. Kdybych tolik nežral na občerstvovačce, mohlo to být lepší, celkem bych ušetřil 34 minut. Ale to by byla věčná škoda!


Po dojezdu, guláši, slavnostním vyhlášení a tombole (nic jsem nevyhrál) jsme ještě s Asphalťákama a klukem v dresu BRNO rozebírali dojmy v Božím Daru v kavárně Adélka (měli tam dobrou plzeň). No a předtím, než padla tma, už zbývalo jen sjet těch necelých 10 km do Jáchymova.

A já se těšil na nedělní cestu do Brna. Čekalo mě 370 km, což je přeci jen víc monument než těch sice krásných a po uzavřených silnicích vedených, ale jen 106 km.

Za devatero horami, za devatero řekami

V neděli ráno jsem napjatě sledoval radar. Časný start nepadal v úvahu, místo něj totiž padalo něco jiného – voda z mraků. Takže jsem na cestu vyrážel až po 9. Trasu jsem nechal opět na Mapy.cz s jedinou mezizastávkou v Hořovicích. Vezl jsem tam vrátit podsedlovou brašnu, kterou mi kamarád půjčil na cestu z Chorvatska (dva články o cestě jsou tady a tady). Díky, Tome!

Na profilu je to samý dolů a zas nahoru. Po cestě totiž přejedu několik řek, které si za statisíce let prokousaly cestu skalními masivy. Takže cesta obnáší pokaždé sjezd k řece, přejezd přes most a pak stoupání do kopce na druhém břehu. Znáte ono pohádkové „za devatero horami, za devatero řekami“? Tak přesně tohle okřídlené rčení jsem si v neděli dal se všemi příjemnými i nepříjemnými okolnostmi.

Hned první kopec po překročení Ohře vede přes Doupovské hory po hranicích Vojenského újezdu Hradiště a – první zrada – není vyasfaltovaný! Je to dlouhý, místy prudký a povrch je pro silniční kolo dost nepříjemný. Jediné pozitivum je, že ho jedu nahoru a ne dolů – sjezd po rozbláceném štěrku by byl ještě o dost náročnější. Cítím se jak na tankodromu a dumám, jak daleko ode mě se asi nachází ten skutečný.


Pak jsem konečně na silnici a začne to jet rychleji. Ušetřím vás podrobného popisu a vypíchnu jen highlighty.

• Do sbírky vtipných a exotických názvů čekých obcí přidávám: Údrč, Potvorov, Močidlec, Mokrovraty (tam bych udělal nějakou reklamu na vodoodpudivé nátěry na vrata).
• Řeky, které jsem přejel: Ohře, Střela (dvakrát), Berounka, Kocába, Vltava (konkrétně vodní nádrž Slapy), Želivka (taky dvakrát) – a to zmiňuju jen ty, u kterých platilo popisované klesání a pak stoupání.
• Cesta mě zavedla i na úbočí Blaníku, dokonce mi pak paní z navigace radila, abych to vzal po cyklostezce kolem vrcholu. Ale neposlechl jsem ji.
• Schovávání se před deštěm: 2x, celkem asi 75 minut. Podruhé v Novém Kníně, kde prý žije Dominik Hašek.
  

With a little help from my friends

Kolem 10. večer jsem byl někde na Blanicku a při pohledu na radar jsem začal ztrácet jistotu, že to dám. Předpověď ráno nehlásila žádné velké srážky, ale znáte to, jak to někdy chodí. Večer jsem s rostoucími obavami pozoroval blížící se velkou skvrnu s intenzivním deštěm. To vypadalo minimálně na hodinu a půl. Zažil jsem to cestou od moře v červenci a přemýšlel jsem, jak se tomu vyhnout.

Protože na vlak už bylo pozdě, napsal jsem pár kamarádům, ale vypadalo to, že to budu muset přece jen dojet. No co, dojedu to! Bude to trochu na krev a příjezd bude třeba nad ránem, ale dojedu!

Právě jsem si asi 10 km před Humpolcem a 45 minut před půlnocí dával čurací pauzu, pozoroval jsem jedním okem hvězdnou oblohu a druhým zlověstnej blížící se srážkovej mrak na radaru, když se mi ozvala kamarádka Helča, že si teď zapnula telefon a našla na něm mou SOS message. A že přijede. Tak hurá!

Domluvili jsme se na srazu na benzince u Humpolce, já tam dojel a… to je vše, přátelé. Helča se nabízela už na mé cestě od moře, že se kdyžtak pro mě otočí někde v Rakousku, kdyby bylo potřeba. Tam jsem nabídky nevyužil, o to radši jsem byl teď. Ještě jednou velké díky!

Na své cestě jsem projel Karlovarský, Plzeňský, Středočeský kraj a kraj Vysočina. Takže jediný kraj v ČR, ve kterém jsem ještě na kole nebyl, je Ústecký.


Link na Stravu jako vždycky tady.