Prima CUP Hradec Králové: ani rovinka nebyla zadarmo

Letos jsem se rozhodla pokusit se zdolat všechny zastávky seriálu Prima CUP. Prý jsou to pořádné bajkerské závody a zněla to jako výzva.

Kdo zná alespoň trochu stavitele tras Vénu Hornycha, ví, že technické “prasárny” jej neminou.

První závod seriálu se konal 12. 4. v lesích u Hradce Králové. Pro mě to sice znamenalo cestovat přes půl republiky, ale co jsem si už ověřila, je to, že díky závodům poznávám nádherná místa naší země. No což, v pátek po práci vyjet a pokusit se stihnout vyzvednout alespoň startovací balíček.


Nabalit vše potřebné, je vždycky sázka do loterie především kvůli počasí, a taky všem serepetičkám a drobnostem k ranní rutině. Taky se vám stává, že čím kratší pobyt, tím více věcí? To jen otázka do éteru…

Dorazily jsme na místo v plném počtu, já, Zuzka - support a fotoreport, Ñufka - pes, support, pusinky. Vše šlo pěkně po másle, číslo vyzvednuto, na ubytování připravit kolo a rychle zaspat, ať je člověk alespoň z části připravený na start.


Zvolila jsem si trasu A s parametry 67 km a 430 m výškových. Už tato čísla naznačovala, že to bude spíš fičák než sinusoida reliéfu.

Kdykoliv jsem se postavila na pedály, dal mi mozek jasný signál, že toto fakt nesjedu.

Rozjet se před závodem, tisíckrát si odskočit a pozdravit se se známými. Na tuto komunitu se těším vždy celou zimu . Na startu jsem si nechala nalepit na nos Nosky, ať se mi lépe dýchá nosem. Ne, nikdy jsem to nezkoušela, takže první nádechy byly jak z jiného vesmíru, ovšem v závodě, který jsem jela v sytě červených hodnotách srdečního rytmu, mi pomoc nepostkytly .


Startovalo se z Malého náměstí v centru Hradce Králové a hned ze startu šlo poznat, že tempo bude více než výživné. Cca hodinku a něco se jelo pořád po rovině, ať už po zpevněné lesní cestě nebo po rovných trailech. Nebýt skupinového vláčku, kterého jsem se včas chytla, myslím, že ten rovný přímý mord jedu ještě teď. Po cca 25 km (nepamatuji si přesně) se začaly objevovat první “Vénoviny” aka technika.

Jelo se přes kořeny, písek, zatáčky zleva doprava a zpět několikrát, lávky,… já byla jen vděčná, že bylo sucho a kořeny tedy neklouzaly! Bavilo mě to moc, teda do cca 5. km na této srandě, kdy i při tempu rychlejší chůze, tepy nešly dolů, člověk musel být stále ve střehu a páteř odstranila všechny ploténky. Opět se projevila bezvadná komunita bajkerů, kteří se podporovali navzájem a sem tam i hlásili dopředu, kterou stopu jet a kterou ne.


Vykodrcali jsme se z kořenů a zase nastalo mord tempo po rovinách. Vypadalo to, že jsme za půlkou závodu a začínáme se vracet. Vláček cyklistů se rozjel a ukrojili jsme další kilometry do Marokánky. Podle videí, sjezd na Marokánce, čili pískovně, vypadal jako brnkačka.

Haha, po těch kilometrech, které už v nohách byly a zároveň třesoucím se stehnům, kdykoliv jsem se postavila na pedály, dal mi mozek jasný signál, že toto fakt nesjedu. Na okraji sjezdu jsem se jen nahla, ať vidím dolů, vzala kolo a skočila do písku. Tretry nabraly malé soukromé pískoviště a já absolutně nechápala, jak to ti borci a borkyně mohou poslat dolů.


Pár kilometrů před cílem byl ještě zábavný trail, který připomínal hada, klikatil se mezi stromy a sjížděli jsme a vyjížděli jeden brdek asi 3x. To už bylo z posledních sil a zároveň mě začala dojíždět skupina z trasy B. Párkrát jsem se zkusila zaháknout, ale více méně mi to tempo vydrželo tak 5 metrů.

Nakonec jsem si šlehla poslední gel, který jsem vyhrabala v dresu, kousla se do rtu a zbývající cílové kilometry jsem dotočila s vidinou koly a bagety v cíli.


No, nebudu lhát, byl to solidní výprask, dokonce došlo i na slova, že už žádný další závod jet nechci, ale očividně se stačilo pořádně najíst, napít a už jsem samozřejmě přihlášená na Stolové hory . Takže, s kým se uvidíme 11. 5.?