Reportáž: Drásal 2024 – vítejte v pekle

To jméno, ten pojem, to slovo má takovou sílu, že bajkera dokáže nakopnout, donutit k nadlidským výkonům, překonat sebe sama… anebo taky totálně zničit.

Je to obrovská legenda a nejstarší MTB maraton v České republice. První odvážlivci, kteří se ho vydali pokořit, stáli na startovní čáře v Holešově už v roce 1994. A o tři roky později, v roce 1997, dostal tento kulťák název, který se každému, kdo se ho odhodlal pokořit, navždy vryl do srdce. DRÁSAL!!!

Závod si postupně získal obrovské množství pokořitelů. A co peklo schvátí, nikdy nenavrátí, proto se většina z nich vracela a vrací na start i v dalších ročnících, i když v cíli tvrdí, že už nikdy. Dlouhé roky to bylo tak, že kdo chtěl říct „jel jsem Drásala“, musel to dokázat na jediné trase, kterou pořadatelé průběžně přizpůsobovali požadavkům a možnostem. I přes změny si trať držela délku od 115 do 130 km, na kterých závodníci vždy nastoupali kolem 3500 výškových metrů. Tedy dnešní „Áčko“.

Ale i Drásal šel s dobou a dnes už můžete závodit i na trasách půlmaratonu nebo dokonce 30 km. To ale neznamená, že to jsou nějaké výletní projížďky. I tyto kratší trasy dokážou jezdce pořádně potrápit, ať už převýšením nebo technickými úseky. No a od roku 2014 pořadatelé zařadili do repertoáru tu nejkrutější výzvu – trasu pojmenovanou naprosto logicky OBR Drásal. Dle propozic 173 km a 4600 výškových metrů dřiny a cyklistické radosti.


A i tento rok se v poslední červnovou sobotu postavily na starty všech tratí stovky odhodlaných a namotivovaných sportovců. Hostýnsko-vsetínská hornatina, ve které jsou všechny trasy Drásala namotané, bajkerům nabízí všechny možné druhy povrchů. Technické terénní pasáže, singletraily, kamenité stoupáky i sjezdy, prudké stojky, lesní svážnice a šotoliny, bláto, písek, ale místy i rychlé asfaltové úseky. Prostě každý si najde to své.

A letos byla trasa nevyzpytatelná i v tom, že díky výkyvům počasí v předchozích dnech se na mnoha místech suchý rychlý povrch na pár metrech nečekaně měnil na bahenní lázeň. Takže nuda to rozhodně nebyla, o to zajímavější závod byl. A jak to vypadalo z pohledu závodníka? O své dojmy se s Vámi podělí Katka a Petr.

Petr – Trasa A, 120 km, 3426 m

Pro mě je Drásal srdcovka. Byl to první závod, který jsem ve svém životě před roky absolvoval. V té době jsem jezdil na silničce a kamarádi, kteří Drásala jezdili, mě provokovali tak dlouho, až jsem si pořídil horáka, potrénoval jízdu v terénu a zkusil to několikrát taky. A vlastně to nastartovalo moji MTB životní etapu. Po delší pauze jsem se potom na start Drásala postavil zase vloni. No a letos jsem si dal jednoduchý cíl – porazit sám sebe, zajet lepší čas, než před rokem, kdy jsem „Áčko“ zajel za 07:24:46 hod. a vyjel si v celkovém pořadí 111 pozici.


Takže na start. V první lajně bylo možné spatřit ty nejlepší z nejlepších, namátkou Marka Rauchfusse nebo Tomáše Višňovského. Už tradičně ve třičtvrtě na osm na náměstí Edvarda Beneše pan starosta Holešova výstřelem ze startovní pistole poslal účastníky klasické trasy A do boje.

Nevím, jestli to někdo vyjel, chlápci, kteří tam fandili, tvrdili, že ne.

Peloton se dal do pohybu, průjezd Holešovem ještě v klidu za zaváděcím vozidlem a najednou stopka. Železniční přejezd, ta lokálka to měla načasované dokonale. Takže jak se zvedly závory, mohli jsme odstartovat znovu, teď už doopravdy. Přes Žopy po asfaltu a potom konečně do lesa.

První stoupání po lesní cestě na Poschlou už roztáhlo peloton do dlouhého hada a rozdělilo závodníky do skupin podle výkonnosti. Rychlý sjezd na Rusavu kde začíná asfaltové stoupání na Grapy. Segment někdo na Stravě pojmenoval „Grapy hovadské“, což je docela výstižné. Tam jsme všichni asi poprvé pocítili, o čem to dnes bude. Kolem jen louky bez stromů, slunce už se opíralo do asfaltu a začínalo pořádně smažit.

Od Bukoviny zpátky do terénu, vyšlápnout na rozcestí kousek pod vrcholem Hostýna a druhý kopec byl za námi. Následoval sjezd do Chvalčova po Císařské cestě. Býval to krásný sjezd. Horní část i teď v pohodě, ale dolní polovina je skoro celá vysypaná makadamem. To se nelíbilo ani mně, ani kolu.

Dole dva brody přes potok Bystřičku, které příjemně osvěžily a zase nahoru na Tesák. Blátivý úsek, na kterém jsem zjistil, že nechat obuté rychlé pláště do sucha nebyl dobrý nápad. Kolo si občas dělalo, co chtělo a to jsem jel do kopce. No, a pak to přišlo. Na 23. km jsem v krátkém sjezdíku vlítl do prohlubně s vodou a blátem. Blbá chyba, pláště nepodržely a najednou jsem ležel. Nic hrozného, jen jsem loktem trefil kámen. Horší bylo, že už to zůstalo v hlavě a zbytek závodu jsem byl ve sjezdech o poznání opatrnější. Psychika je mocná…


Od Tesáku k nejvyššímu bodu trasy, na Kelčský Javorník (865 m.n.m.), je potřeba vyškrábat se nejdřív na Jehelník a to je pořádná prověrka kondičky a technické zdatnosti. Volné kameny, kořeny, sklon až 20%. Nevím, jestli to někdo vyjel, chlápci, kteří tam fandili, tvrdili, že ne. Na občerstvovačce na Kelčském Javorníku jsem si dal do kapsy dva banány a vrhl se do sjezdu. Ten je místy dost rozdrncaný, spousta kamenů, ale dá se jet hodně svižně. Dolů u Rajnochovic jsem na asfaltu chtěl doplnit živiny, ale banány jsem v kapse nenašel. Drncalo to fakt hodně .

Od Rajnochovic na Lázy zase nahoru, ale celkem pohodově lesem po svážnici. A nahoře pěkný technický chodník s výhledy, houpačka nahoru, dolů, kolem Čečetkova a úsek zakončený pruďákem po louce na Bludný a asfaltovým sjezdem na Troják. Tady jsme měli za sebou 50 km a občerstvení bylo na poslední chvíli, už jsem začínal mít hlad. Na mě tu čekala manželka s potomstvem, loknul jsem si piva od kámoše, doplnil cukry a jel dál.


Od Trojáku zase členitý profil, prudká terénní stoupání i sjezdy a za zmínku stojí kamenitá stěna, asi 150 m tlačení kola na rozcestí Pod Humencem. To se prostě vyjet nedá. Potom sjezd k Hošťálkové a nekonečné stoupání po lesní cestě až do Vsetínské Bike arény. A průjezd arénou, to byl obrovský zážitek.

Hlavně druhý trail, červený, Pytlácký, ten prostě nemá chybu a za mě to byla nejzábavnější část závodu. Sjeli jsme po něm až do Semetína, což byl vzdušnou čarou nejvzdálenější bod od startu a nabrali směr zpátky na Holešov. Na občerstvení v Semetíně měli skvělý nápad, z hadice tam stříkali vodu z potoka a fakt to v té výhni bodlo, zvlášť když následovalo táhlé stoupání na Chléviska. Nejdřív asfalt, potom lesní svážnice, místy vyšperkované dost strmými úseky. Každý výjezd z lesního stínu na slunce byl jako facka, vzduch jako v sauně… a přišla krize.

Vysvobozením byl až technický sjezd do obce Držková, kde bylo u stánku s občerstvením hodně veselo. Nechal jsem se polít vodou a frčel dál. Samozřejmě zase nahoru, jak jinak. Dlouho po lesních a polních cestách, jednoduchý povrch, prostě jeď, nepřemýšlej a makej.

Až nad Vlčkovou jsme konečně zase odbočili do terénu, po modrém turistickém chodníku jsem se vyškrábal na Písečné. Tam už jsem sjížděl jezdce s modrými čísly z padesátikilometrové trasy, pohodáře, kteří si do těch stoupáků v klidu kolo vytlačili. Kousek po vrstevnici a následný sjezd pod zříceninou hradu Lukov, zajímavý průjezd skalním útvarem Králky a na Garminu píplo 100 km. Už jen dvacet… Ale bolely.

Měl jsem pocit, že stoupání jsou čím dál prudší a delší, krize č. 2, už ani gel nezabral. Na Lukovské polesí, na Hrubou Malíkovou, ty kopečky umí potrápit. Nakopávala mě skutečnost, že to, co jsem vyjížděl, spousta závodníků už šla pěšky. Věděl jsem, že když dám nohu na zem, tak už se nerozjedu, tak jsem jen strojově šlapal a najednou jsem tam byl.

Rozcestí Pod Lysinou. Měl jsem vyhráno. Čekal mě dlouhý rychlý sjezd do obce Žopy, úsek, který jsme ráno šlapali v opačném směru nahoru. A pak už jen krátký výšlap po louce, panelka v Dobroticích a poslední kilometr kličkovaná v krásném parku u Holešovského zámku. Ten jsem proletěl naplno, vyždímal jsem zbytky sil, pár borců ještě předjel a po průjezdu cílovou branou jsem byl fakt rád, že to mám za sebou.

Ještě nikdy jsem takto závod nevzdala, ale tady jsem k tomu neměla daleko.

No a ten můj osobní cíl? Dojel jsem sice přesně na vteřinu o 6 minut později, než před rokem, v čase 07:32:45 hod., takže to budu muset zkusit zase příště, ale paradoxně jsem si polepšil v umístění o 31 míst, tentokrát to stačilo na 80. příčku v celkovém pořadí. Asi jsme kvůli tomu vedru jeli všichni tak nějak pomaleji.

Katka – Trasa B, 58 km, 1721 m

Drásala mnoho bajkerů považuje za vrchol sezóny. Je pravdou, že atmosféra okolo závodu je specifická, a to nejen v místě zázemí akce, ale také především na trati. Fandění lidí na občerstvovačkách, ale také zejména ve vesnicích, kterými závodníci z jednotlivých tratí projíždějí, je jedinečné. Na první pohled je vidět, že celý region Drásalem doslova žije. Takových maratonů je u nás jako šafránu, a to je i jeden z důvodů, proč se do Hostýnek mnoho příznivců rovných řidítek a tlustých plášťů v první prázdninový víkend tak rádo vrací.


Já jsem si kromě Obra vyzkoušela postupně všechny trasy. Od té nejjednodušší, až po klasickou maratonskou distanci. Letošní ročník jsem váhala hodně a rozhodování bylo těžké. Padesátka se mi zdála málo a stodvacítka moc. Ideální variantou pro ambiciózní závodnice byla po posledních třech ročnících, letos absentující osmdesátka, nicméně chápu, že nás holek je ve startovním poli výrazná menšina a tak se asi příliš nevyplatí organizovat a řešit málo obsazenou trať navíc. Vybrala jsem si B. 58 km a 1750 metrů převýšení bude v počasí podle předpovědi až až. A bylo.

Pod startovní bránou v 11 hodin dopoledne ukazoval můj Wahoo na řidítkách aktuální teplotu 34 stupňů. Horko mi nijak zvlášť nevadí, lepší než zima a déšť. V prvním kopci se ale sluneční paprsky opíraly do černé závodní kombinézy tak neúprosně, že jsem chtěla slézt a skončit. Ještě nikdy jsem takto závod nevzdala, ale tady jsem k tomu neměla daleko.

Naštěstí každé stoupání jednou končí a následoval dlouhý sjezd, kde jsem měla příležitost se trochu ochladit a vzpamatovat. Hodně zásadní byly ještě Grapy. Legendární, prudký, dlouhý asfaltový výjezd na svatý Hostýn, který prověří nejednoho závodníka. I tady se sluníčko činilo bez slitování, ale už mi bylo o dost lépe. Chytila jsem svůj rytmus a těšila se zase do lesa, tam bylo přívětivě. Následoval sjezd do Chvalčova a stoupání pod Tesák.


Trať byla navzdory lokálním bouřkám v týdnu před závodem suchá a prašná, jen občas nějaká dlouhodobá kaluž, která šla víceméně vždy objet. Na trase Obra a „Áčka“ závodníci takové štěstí neměli a v oblasti Semetína měli čersvté mokro z ranní bouřky. Občas foukl jižní vítr jako z fénu. Neosvěžil.

Přes Klapinov pokračujeme směr Pardus a dolů do Rusavy. Tady mě dojíždí dvě holky. Na trati nemám osobní support a jsem bez vody, přestože na oficiálním místě občerstvení doplňuji, stejně jako řada dalších závodníků. Myslím si, že vzhledem k suchému a horkému počasí toho dne, by bylo vhodnou intervencí pořadatele posílit občerstvení, alespoň co se týče hydratace. Vodu zde dolévají vyprahlým závodníkům lidé úplně mimo organizaci závodu a patří jim velké díky. Tepelné trauma je fenoménem poslední doby, bohužel navzdory jeho preventabilitě, je to stále nejčastější příčina kolapsu a závažného poškození zdraví ve sportu.

Pokračujeme do dalšího táhlého stoupání směr hrad Lukov, kde se mi daří holkám cuknout. Vedro se stupňuje a mnoho závodníků má potíže. Snažím se jet stabilní tempo a pomalu se dostávám k poslednímu prudkému výjezdu přes Hrubou Malíkovou a konečně už jen sjezd. Ten je ještě trochu s napětím, jelikož minulý rok jsem tady měla po téměř osmdesáti kilometrech defekt a můj závod skončil s DNF u jména. Dnes je štěstí na mé straně. Dokonce se mi daří udržet si náskok a na třetím místě mezi ženami na trati B s velkou úlevou vjíždím do zámecké zahrady v Holešově, kde je cíl.

…tak zase za rok

Drásal 2024 je za námi. Počasí připravilo pekelné podmínky, které spoustě závodníků nedovolily dojet až do cíle. A není se čemu divit. Bylo fakt extrémní horko, a i když podmínky měli všichni stejné, někdo to prostě snáší hůř. Velké uznání patří bajkerům, kteří dojeli a stejně tak i pořadatelům a organizátorům této dnes už tradiční obr akce, kteří do přípravy museli zase dát kus svého života.

O to nepochopitelnější je zvrhlá zábava některých hloupých jedinců, kteří celoroční práci pořadatelského týmu a poctivý trénink závodníků dokážou zničit tím, že v průběhu závodu přeznačkují trasy a závodníci pak jedou jinam, než mají a bloudí. Což v lepším případě způsobí, že jedou zbytečné kilometry navíc a v tom horším to končí diskvalifikací, protože správnou trasu už prostě nenajdou. Těžko říct, co tyto škodiče k tomu vede.


Ale přes to všechno – Drásal je prostě Drásal a punc MTB legendy a jednoho z nejkrásnějších a nejtěžších závodů mu nikdo nevezme. Do Holešova se vracíš, protože prostě musíš. Takže zase za rok, na startu Drásala 2025.