Od základu: Jezdit sám, ve dvou nebo v „balíku“?

Chceš být vlk samotář, mít pravidelného parťáka nebo se rovnou přidat do balíku? Všechno má své výhody i úskalí.

Silniční cyklistika byla vždy týmovým sportem. Strategie a domestici, to se do našich životů až tak nepřenáší, ale nechat si někým rozrážet vzduch, to je už příjemnější představa. Přesto mnoho lidí dává přednost ježdění o samotě, maximálně ve dvojici či trojici. Každý styl ježdění má svá specifika a pokud se nemůžeš rozhodnout, který bude pro tebe ten pravý, možná ti pomohou i následující řádky.

Nejjednodušší cesta?

Jezdit sám je na první pohled nejjednodušší forma cyklistiky. A myslím, že většina lidí začínala právě takhle. Pokud jezdíš sám, jsi pánem (nebo paní ) vlastního času. Tvoje trasa, tvá pravidla, jezdíš přesně tehdy, kdy ti to vyhovuje. Já se například mnohokrát rozhodnu z minuty na minutu, že se jedu provětrat. A navíc jezdíš způsobem, který ti vyhovuje.

Někdo má rád, když mu nové cestičky ukáží kámoši, někdo má zas nos zabořený do mapy a raději objevuje na vlastní pěst. Někdo se stále zastavuje a fotí, jiný je „dříč“ a při večerním výjezdu si potřebuje dát pořádně do těla. Já jsem si například sám na sobě všiml, že zejména při ježdění o samotě už časem kroutím automaticky nohama a ponořím se do vlastních myšlenek. A člověk má hned jakési lepší nápady a domů se vrátí mentálně svěží.


Otázkou ale je, co „fyzička“? Jezdit sám znamená odtáhnout si všechno za své. A čím delší trasa, tím je to, logicky, obtížnější. Toto mohou někteří lidé ale naopak brát jako super trénink a když potom přijdou do skupiny, najednou budou létat. Jezdit sám je o něco náročnější i psychicky.

S parťákem se vždy dá pokecat, dokáže namotivovat, ale pokud jede člověk nějakou dlouhou trasu o samotě, po 150 kilometrech už toho začíná mít fakt plné kecky… A třetí věcí je bezpečnost. Eventuální pád bez parťáka znamená, že pomoc přijde mnohem později. Tuplem pokud nevymetáte hlavní tahy a cílíte spíše na zapomenuté cestičky.

Rameno na rameno

Jízda v „balíku“ je pro některé kouzelným způsobem socializace, pro někoho zase jen zkouškou nervů a ostražitosti. Bez mučení se přiznám, že patřím do druhé skupiny. Začněme raději pozitivy. Jak už jsem zmínil, největší výhodou pelotonu přece je, že jedete v pelotonu! Spousta lidí znamená mnoho možností, za koho se schovat. Stejně tak vyšší průměrnou rychlost při podobné námaze, jelikož se nejčastěji na čele střídá. Pokud tedy potřebujete potrénovat intervaly, i toto je jedna z možností.

Zkušenější parťáci zároveň znamenají, že se dozvíte spoustu zajímavých tipů a vychytávek. Od těch důležitějších, že je třeba pravidelně přijímat sacharidy, až po ty nepodstatné, že čepičky na ventilky nepatří a plastové „talíře“ za kazetu už vůbec ne. A co je nejdůležitější, v pelotonu je vždy větší zábava!


V dnešní době se již pořádá nespočet různých klubových či komunitních výjezdů. Ne všechny jsou pro každého. Zacílit je třeba právě na ty, které jsou otevřeny i začátečníkům (obvykle nesou kouzelný název „no-drop jízda“) – jinak můžete zůstat nepříjemně překvapeni, když přijedete do opravdu výkonné skupinky a po 10 km vás utrhnou.

Jezdit výsadně ve skupině není moudré, z tréninkového hlediska se tak člověk sotva posune.

Pokud se chystáte na jízdu ve skupině, je třeba se připravit na mírně klaustrofobický pocit. V případě, že jste byli navyklí jezdit o samotě, bude možná příjemnější místo u krajnice. Ať už se ocitnete na jedné či druhé straně, je třeba počítat s dalším faktorem, a tím je neprůhlednost. Ve skupině je řádově důležitější ovládat „znakovou řeč“, kterou cyklisté používají, ukazovat zpomalení, díry. Přes cyklistu před vámi toho opravdu není moc vidět a výsledkem při nepozornosti může být defekt, v horším případě pád. Samozřejmě není radno zapomínat ani na předpisy - podle českých zákonů mohou jet cyklisté jen za sebou, nikoli vedle sebe.


Kompromisním řešením je jízda v menší skupině dvou-tří lidí. Pokud dokážete najít kamarády, kteří jsou výkonnostně zhruba podobní jako vy, o to lépe. Koneckonců, čím více lidí se snaží sladit, tím obtížnější to je. Zároveň, a nevím, jestli jste si toho všimli i vy, mám někdy pocit, že ve větších skupinkách se zkrátka vždy najde pár lidí, kteří se chtějí předvádět. A to cyklisté, kteří teprve se silniční cyklistikou začínají, asi nepotřebují zažívat…


A jak vypadá ideální situace? Pokud je ta možnost, asi oba způsoby střídat. Není úplně moudré jezdit výsadně ve skupině, neboť z tréninkového hlediska se člověk sotva posune. Ale zároveň je fajn se někdy trochu socializovat a nabrat nové kámoše. Klidně doplňte do komentářů své zkušenosti, případně další pro a proti ježdění o samotě či v „balíku“.

Seriál „Od základu“

• Od základu: Rozdíly v rámech jízdních kol
• Od základu: Jaký materiál rámu je nejvhodnější?
• Od základu: Jak si správně vybrat silniční kola a obutí
• Od základu: Silniční kotoučové vs. ráfkové brzdy - výkon, praktičnost, design
• Od základu: Mechanické vs. elektronické řazení na silničním kole - otázka vkusu?
• Od základu: Gravel, silnice, treking - co nabízejí?
• Od základu: Jak začít se silničními nášlapnými pedály a jaké jsou jejich silné stránky
• Od základu: Jakou výbavu si s sebou vzít na silniční výjezd?
• Od základu: Krátké vs. dlouhé trasy - strategie, plánování, strava
• Od základu: Elementární servis silničního kola
• Od základu: Tepové zóny a jejich význam při tréninku