Test: Rock Machine Riff - hravý ocelák

Rock Machine Riff je první oficiální dirtovou mašinou známé české značky. Než se dostal Riff na trh, vystřídal několik různých variant prototypů a nakonec je z toho (trochu překvapivě) ocelový dirťák se zajímavou geometrií.

V nabídce jsou hned tři druhy, přičemž na test byla použita nejvyšší varianta s názvem Riff 70s. Jak se na kole jezdilo a co je na něm zajímavého? Pojďme se na něj podívat podrobně.

Ocelový rám je svařen z trubek s komerčním označením Cr-Mo 4130, což je nejtypičtější druh oceli pro freestylová kola, zaručující dlouhou životnost materiálu. Nutno podotknout, že moc freestyle MTB rámů z oceli již na trhu nespatříte, jelikož zde dominují zejména hliníkové slitiny. Krom freestyle BMX kol, kde je tento materiál stále dominantní, jej můžete spatřit u zámořských značek jako Chromag nebo Transition, kde u Rock Machine podle všeho našli inspiraci.


O odpružení se zde stará osvědčená Rock Shox Pike DJ se zdvihem 100 mm. Tady není co vytknout. V kategorii dirtjump vidlic je společně s konkurenční Marzzochi Bomber to nejlepší, čím můžete kolo osadit. A Pike žehlí opravdu spolehlivě.


Kokpit tvoří představec Spank Spoon s kratší variantou délky 33 mm, zaručující větší hravost kola, což u dirtjumperu rozhodně oceníte. Řidítka, taktéž z řady Spank Spoon s výškou 40 mm a délkou 785 mm. Tuto délku bude nejspíš většina jezdců zkracovat, protože při barspinech, x-upech či tablech oceníte o něco kratší rozměry (většinou okolo 740 mm), ale to je maličkost, kterou si každý může přizpůsobit podle svých priorit a je v normě dodávat řídítka o něco delší.

Gripy Herrmans Ink s klasickým „mushroom designem“ z měkké směsi působí lehce jako kopie legendárních ODI Longneck. Vlastně byste rozdíl ani nepoznali.


Kola jsou osazena ráfky Stars J30 a náboji Solon (přední) a KT (zadní). Pohon pak klikami Samox o délce 165 mm a převodníkem o 32 zubech. Jedná se samozřejmě o singlespeed, zadní pastorek má 15 zubů. Převod v poměru 32/15 patří ve srovnání s konkurencí rozhodně mezi lehčí varianty.

Má to své výhody, např. při tailtapových kombinacích (přišlapování na zadním kole – ze stejného důvodu mají trialová kola lehčí převody) nebo při startech z nulové rychlosti, což ocení i týmový jezdec Rock Machine Teo Kováč, startující na elitních závodech Crankworx v kategorii Speed and style. Při vyšších rychlostech už ale šlapete „do prázdna“, což se může občas vymstít. Nicméně, většina areálů se skoky má svůj vlastní rozjezd, na pumptracku se z principu nešlape a ve skateparku mezi rampami lehčí převod spíš oceníte.


Brzdění zde obstarávají hydraulické dvoupístky Clarks Clout1, které svým zařazením spadají do levnější třídy brzd, čemuž odpovídá i slabší účinnost. Na druhou stranu, na dirťáku nejsou účinné brzdy až tolik potřeba. Co lze naopak vyzdvihnout, je vedení hadičky přední brzdy uvnitř sloupku vidlice (alias barspin systém), který jezdci umožňuje protáčet řidítka či rám kolem své osy, bez toho aniž by hadičku ukroutil nebo mu v rotaci jakkoli bránila.

Nutno podotknout, že na dirťáku drtivá většina jezdců přední brzdu sundává. Nicméně, pokud by chtěl někdo na kole vyzkoušet třeba street trial, kde je přední brzda nutností a zároveň protáčet řidítka či rám, pak je toto ideální setup.

Výhodou ocelového rámu je možnost použití integrované sedlové objímky, kterou Rock Machine pochopitelně využil. Spojení sedla a sedlovky prostřednictvím pivotal systému umožňuje oproti klasickému lyžinovému spojení jednodušší štelování úhlu sedla, upnutí pouze na jeden šroub (a tedy jednodušší montáž i demontáž) a taky nějakou tu úsporu hmotnosti. Je to u freestyle kol standardní řešení, ale v porovnání s ostatními sériovkami ne úplná samozřejmost.

Jako užitečnou vychytávku lze zmínit i nerezové napínáky pro snazší dopnutí řetězu a jistotu neposunutí kola při dopadech. Každý, kdo někdy napínal řetěz pomocí nejbližšího dostupného smetáku nebo mu povolilo zadní kolo při nevráceném whipu, to jistě ocení.

Riff se neztratí

No a jaký že je celkový dojem z ježdění? Přiznám se, že když jsem při pohledu do krabice uviděl ocelák, byl jsem vůči kolu lehce skeptický. Působilo to na mě lehce zpátečnicky a bál jsem se, že kolo nebude tolik obratné.


Každopádně, už při prvním seznámení, když jsem na ulici zkoušel nějaké rotace z bunny hopu, zjistil jsem, že obavy byly docela zbytečné a kolo není o nic těžkopádnější než můj současný hliníkáč (NS Decade).

Není divu, že je hravým náčiním, když jej vyvíjel sám Teo Kováč, běžně motající double backflipy či cashrolly.

Co se týká geometrie, tak Riff vůči konkurenci nijak extra nevybočuje, spíš se jedná o lehce nadprůměrně delší rám. Velikostně je dostupná pouze jedna varianta, což je řešení většiny výrobců freestyle MTB kol, přesto u některých značek najdete i možnost výběru z dvou nebo tří velikostí. Na mou výšku 186 cm mi přišla vyhovující, ale tohle je hrozně individuální. Nezávisí pouze na výšce jezdce, ale také na preferovaném stylu či překážkách. Zde se Riff jeví jako obojživelník, ať jste na dirtech, pumptracku či ve skateparku.


Celkově ve vzduchu působí docela stabilním dojmem a lze si na něj rychle zvyknout. Na poměrně vyšší hmotnost (13,2 kg bez pedálů ale včetně přední brzdy) je kolo přesto poměrně hravé a neztratí se tak ani při technice ve skateparku či na streetu. Osobně bych uvítal o něco těžší převod, ale u singlespeedu je to vždy otázka kompromisu, koneckonců výhody či nevýhody lehčího převodu už jsem popisoval výše.


Dále jsem trochu bojoval s vyvažováním kola v manuálech, což mohlo být způsobeno lehce nadprůměrně delším rozvorem kol, ale také dalšími snadno změnitelnými parametry nastavení, jako natočení řídítek v představci, počtu podložek pod představcem apod. To už je vždy na každém z bikerů, jak si kolo nastaví a taky je to převážně o zvyku vzhledem k nové geometrii kola.


Co říct k Riffu závěrem? V testu nezklamal. I přes vyšší hmotnost je díky dobře skloubené geometrii docela hravým náčiním. Není divu, když jej vyvíjel sám Teo Kováč, běžně motající double backflipy či cashrolly. Ocelový rám nabízí vůči stále více dominujícím hliníkovým slitinám alternativu - zejména však na evropském trhu. Působí tak trochu oldschool trailsovým dojmem, což byl dle slov Tea záměr. Pro ocel hovoří i příznivé únavové vlastnosti.

Zde je otázkou, co preferujete. Pokud jste tzv. „honič gramů“, pravděpodobně se poohlídnete jinde. Pokud se ale rozhodnete pro Riff, špatná volba to vzhledem k přechozím odstavcům nebude. Za doporučenou cenu nejvyššího modelu Riffu, který jsem měl na test - 41 990 Kč - dostanete spolehlivého a zábavného parťáka. Podrobnější info ohledně specifikace pak naleznete přímo na stránkách Rock Machine.