Z Murteru do Brna nadvakrát

Z dovolené v Chorvatsku na kole? Proč ne - když jsem dojel tam přece dojedu i zpátky, ne? A co to vzít přes rodnou vísku Tadeje Pogačara?

Týden dovolené utekl jako voda a je čas vrátit se do Brniska. Peripetie naší cesty k moři jsem popisoval na své Stravě a Facebooku. Cesta zpět má tu výhodu, že se vracím sám a můžu si jet, jak dlouho se mi zachce.

Po ne zrovna příjemných zkušenostech se silnicí na Zagreb kolem Plitvických jezer (hodně aut a kamionů na neširoké silnici plus vnitrozemské vedro jak kráva) plánuju cestu z naší dovolenkové destinace na ostrově Murter kolem pobřeží po Jadranské magistrále přes Karlobag a Senj. Potom musím překonat pobřežní kopce Severního Velebitu. Odtud je to kousek do Slovinska, kde chci navštívit Komendu, rodnou vísku Tadeje Pogačara, na dálku mu popřát hodně štěstí v Tour de France a doufat, že se něco z místního genia loci přenese i do mých nohou.

Z Komendy už je to slabých 150 km na slovinsko-rakouskou hranici, kde opět využiju pohostinnosti kamarádů Zdeňky a Milana, přespím u nich a ráno se vydám na druhou a poslední etapu – bez nějakých zajížděk hezky rovnou přes Vídeň do Brna. Celkově to dělá nějakých 900 km, přičemž první etapa je delší (cca 550 km) a druhá kratší (cca 350 km).

Ke značkám varujícím před větrným počasím se přidávají další dvě mé oblíbené – pozor na lesní zvěř a pozor na padající kamení.

Spočítám si, že k tomu, abych byl v úterý odpoledne nebo navečer v cíli, potřebuju vyrazit v pondělí kolem poledne. V Chorvatsku skvělej čas na cestování. Ale co už. Vedro nebude trvat věčně, navečer půjde teplota dolů a kdoví, jak to bude v noci v horách. Oproti cestě k moři mám na kole malou podsedlovou brašnu (díky za dovezení a půjčení kolegovi z týmu Domestiků Tomáši Vajdiakovi!), jsem rád, že nemusím všechno tahat na zádech. Vedro je opravdu luxusní, odhaduju nějakých 32–33 °C ve stínu. Ale je to jedno, protože stínu stejně moc není.

Jadranská magistrála

Poměrně záhy se dostanu od moře do vnitrozemí a je to tady fakt Mordor. Jedu v tom nejlehčím, co mám – jen bibsy a superlight dres, navíc rozepnutej od krku po pupík. První zastávku dělám v Benkovacu, v místním supermarketu doplňuju tekutiny. Protože mám jen jeden bidon, vozím část vody na hrbu jak velbloud, ale čeká mě poušť, tak musím.

Pomalu se mi otevírá pohled na pobřežní pohoří Velebit. Tak tudy jsem k moři přijížděl, ale vracím se cestou asi o 150 km severnější. Když si fotím to krásný panorama, kouknu na silnici. Hmm, ta je teda pěkně rozbombardovaná… Ech, moment! Při bližším pohledu zjišťuju, že asfalt je opravdu poničený střelbou. Nojo, na začátku devadesátých let to tady bylo asi dost divoký. Skutečně pak za pár set metrů narazím na pomníček, který připomíná, že chorvatský voják Rajko Nekić zde položil život za svou vlast na silvestra 1991.

Sjíždím k Novigradskému moři – zátoce, přes jejíž nejužší část se klene dálniční most. Vedle něj je druhý, starší most, odkud si můžete skočit na bungee laně do padesátimetrové hloubky. Maslenický most byl postavený v roce 1960 a do provozu uveden o rok později, ale 21. listopadu 1991 vyletěl do povětří vinou srbského podminování. Dalmácie tak přišla o přímé spojení se zbytkem země. Nový most byl postaven v roce 1995 o něco severněji, ale později ho využili pro dálnici, tak postavili ještě jeden o 10 let později. A právě po tomhle staronovém mostě projíždím.


Další zastávku impulzivně učiním v městečku Starigrad. V klimatizovaném obchodě se vždycky trošku vzpamatuju, ale pak ta teplotní facka, když vylezeš ven... Sedím ve stínu na paletě, láduju v rychlém sledu nanuka, colu a Jamnicu (výborná, hodně slaná minerální voda). Pozoruju, jak rychle se rozpouští kousek zmrzliny, který mi upadl, a cítím se podobně. No nic, osvěžím se proudícím vzduchem, až sednu na kolo.

Mám před sebou asi 150 km po pobřežní Jadranské magistrále. Jede se celkem dobře, pondělní odpolední provoz není kdovíjak silný. Silnice se kroutí po pobřeží, někdy je úplně u vody, jindy se pár set metrů vzdálí a trošku vystoupá. Konečně vidím na protilehlém pobřeží Paški most, po kterém se z pevniny jezdí na ostrov Pag. Až skončí Pag, vystřídá ho ostrov Ráb a po něm Krk. Ale to už je dávno tma, vždyť sluníčko zapadalo, když jsem byl v Karlobagu, malém turistickém městečku, kde jsem ke cole a Jamnici přidal pytlík arašídů v jakémsi BBQ těstíčku.

Jak jste už asi pochopili, na svých dlouhých výletech vezmu zavděk vším, co mi přijde pod ruku a na co mám zrovna chuť. Můj motor spaluje skoro všechno a na dlouhých cestách není čas zastavovat na pořádný jídlo v restauraci, takže přes den vybírám v supermarketech a v noci na benzinkách. Jedinou pravidelnou složkou jídelníčku jsou banány. Lehké, zasytí, mají v sobě sacharidy i draslík. A nepřejíš se jich.

V noci na kopec

Ale leje ze mě tak, že by to muselo odradit i medvěda, ne?

Tak ale popojedem, ne? Z Karlobagu je to do cíle pořád ještě přes 400 km. Za městem se silnice zvedá, ještě že už slunce zapadlo do moře. Když padne tma, vytáhnu světlo a jako pokaždé se modlím, aby mi vydrželo celou noc. No kdyby ne, musel bych se schovat někam do křoví a využít čas na regeneraci.

Celou cestu po pobřeží fouká čerstvý vítr – jak jinak než do ksichtu. Ke značkám varujícím před větrným počasím se přidávají další dvě mé oblíbené – pozor na lesní zvěř a pozor na padající kamení. No hlavně že není nuda!


Do Senje vjíždím chvilku před půlnocí a hned beru útokem benzinku. To se ukáže jako velmi strategické rozhodnutí, protože benzinkář záhy po mém odchodu zhasíná a balí to. No uf, zůstat celou noc bez kofeinu a vody by asi nebylo dobré.

Ještě nějakých 30 km jedu po pobřeží a pak se konečně zanořím do vnitrozemí. Čeká mě nejnáročnější úsek, musím vyšlapat od moře do nějakých 900 metrů nad mořem. Vzpomínám, když jsem jel před rokem na Sveti Jure a utěšuju se, že to bylo skoro dvakrát tolik. Trošku starosti mi dělá ta silnička, kterou vidím v Mapách.cz. Už jsem zažil, že takhle značené byly gravelové terény. A já po ničem jiném než po asfaltu překonávat takovej kopec nechci! No, když se ukáže, že silnice není způsobilá, najdu si nějakou objížďku - jako vždycky.

Než stoupání pořádně začne, vidím před sebou na silnici blikat něco oranžového. Když přijedu blíž, zjistím, že je to jediný funkční blinkr totálně rozstřeleného auta se srbskou značkou. Kolem něj chodí mladej kluk s telefonem na uchu. Přibržďuju a ptám se, jestli je ok a jestli nechce pomoct. Prej je ok a čeká na policajty. Když vidím totálně zdemolovanou levou přední část auta a vystřelenej airbag, říkám si, že měl asi kliku. Popřeju hodně štěstí a jedu dál.

Je před druhou hodinou ranní a já projíždím kolem vesnické hospody. Na zahrádce je plno a osamělej cyklista funící do kopce je vítaným rozptýlením rozjařené společnosti. Ozývají se výkřiky "Šlapej, makej!", "Jsi první, nevzdávej to!" a podobně. Kynu jim na pozdrav a jedu. Hmm, pivem bych určitě nepohrdl, ale zastavit nemůžu, ne teď.

Silnička vytrvale stoupá a podobně vytrvale se zužuje. Ale pořád je asfaltovaná. Tak na ní zůstávám a jedu. 300, 400, 500 metrů nad mořem a furt je to do kopce. Trochu mě mrzí, že mě noc ochuzuje o ten jistě krásnej výhled. Na druhou stranu nevidím ani, co mě ještě čeká, a to má taky něco do sebe. Nakonec mi trvá hodinku, než těch 8,5 km a přes 600 výškovejch metrů zdolám.


Pobřežní pohoří je porostlé listnatým lesem. Říkám si, jestli tady nebudou medvědi. Nechtěl bych nějakého potkat. Ale leje ze mě tak, že by to muselo odradit i medvěda, ne? No, radši popojedu.

Cyklisti jsou tu za hvězdy srovnatelné s našimi hokejisty.

Zrada přichází až při sjezdu. Z asfaltu se bez varování stává štěrková cesta. "Oh sh*t!" No ale teď už je samozřejmě na návrat pozdě, tak to musím přejet. Je to nakonec jen pár kilometrů, kus do kopce, kus z kopce. Nemuselo to tam být, ale vzhledem k rozsahu celé etapy mě to nezabije. Uff, blížím se k půlce, ale už to bude jen lehčí. Ne, že by po cestě už nebyly kopce, ale takovej extrém už ne.

Dostává víc zabrat tělo nebo hlava?

Tekutiny pomalu dochází, ale ještě víc začínám cítit hlad. Sakra, celej včerejšek jsem se odbýval, ani bagetu jsem neměl, a teď mám bříško prázdný jak somálský děcko! Blížím se do Delnice, místního centra zimních sportů, a hledám, co bych kde sehnal k jídlu. No vzhledem k tomu, že je 5 ráno, tak asi nic! U automyček ve Slovinsku a Rakousku bývají automaty s nápoji a snacky, ale tady jsme v Chorvatsku... Místní benzinka otevírá až v 6, supermarkety v 7. Ale pozor, tady je PEKÁRNA! Jsem zachráněn.

Lezu dovnitř do voňavé prodejny a ukazuju prstem - tohle chcu! A tohle taky! Prodavačka mi to balí. Mám s sebou jen jednu desetieurovku, tak se pro jistotu ptám: "Berete karty?" V chorvatských pekárnách je obvykle berou, ještě jsem nenarazil na žádnou, kde by brali jen cash. Ale tady evidentně nejsme v turistické oblasti, takže tahle pekárna je první z kategorie Cash only.

"Kolik to teda stojí?" ptám se. Dvacet čtyři euro? Jsem po probdělé noci, s hlaďákem a moje mentální schopnosti jsou notně omezené. Mávám na slečnu desetieurovkou, jako že víc nemám. A ona: "To je v pohodě, to stačí." A vrací mi 7 euro a 60 centů. Ajo, teď mi dochází, že neříkala dvacet čtyři, ale dvě eura čtyřicet. A hlavně to, že bych jí byl schopný a ochotný dát za dva kousky pečiva v přepočtu 600 korun. Jo, fyzicky jsem na tom (kromě hladu) dobře, ale ta hlava.


Po časné snídani vyrážím směr slovinské hranice. Jede to z kopce dolů, hranici koneckonců tvoří říčka. Takže těch 10 km, které mi zbývají do Slovinska, ujedu za chviličku. Sleduju východ slunce a chvilku před 6. ranní hodinou jsem ve Slovinsku. A kousek za půlkou cesty.

Slovinsko: mrtvice a fungující doprava

Teď musím zase nějakých 300 výškových metrů nastoupat. No tak jo, není to nic prudkého. Po pár kilometrech potkávám těsně vedle silnice dvě krávy. Zdravím je oblíbeným „Čau, krávy!“ Pak si všimnu, že jsou tam navolno, bez ohradníku. Já se jich nebojím, pracoval jsem několik let pro kraví farmu, ale když se podívám na druhou stranu, vidím povalenej elektrickej plot a za ním zbytek stádečka.

Tak bacha, to by mohlo mít neblahé následky pro řidiče – je to tu samá zatáčka, a když někdo pojede jak hovado, srazí se s opravdovým hovězím. Takže pak chvilku na protijedoucí auta mávám, ať zpomalí, a pak ukazuju rukama u helmy jako rohy. Nevím, jestli to někdo pochopil, ale vzhledem k tomu, že to bylo během výšlapu do kopce, tak jsem několikrát málem spadl z kola


Na cestě od chorvatské hranice do Lublaně mě čeká několik obcí se srandovními nebo zajímavými názvy. Při průjezdu kolem šipky do vesnice Puc uvažuju, že bych si měl udělat malou zajížďku a dát se do Pucu Pak se dostanu na Moravu! I když ta moje domovská je ještě minimálně 500 km daleko. No ale nejvíc mě rozseká Mrtvice! Zrovna si fotím tematickou fotku s cedulí, když mi píše kamarád, jestli jsem v Brně. Odpovídám mu: "Mrtvice." Dost jsem ho, chudáka, vylekal

Asi v 8 hodin ráno dělám další zastávku ve slovinském Sparu. Už teď je dost horko, tak to bude zas výživnej den. Kupuju banány, colu a minerálku a koukám, že Spar navázal spolupráci s cyklistou týmu Bahrain Victorious Matejem Mohorićem. Cyklisti jsou tu za hvězdy srovnatelné s našimi hokejisty, záhy objevím reklamy i s Primožem Rogličem a samozřejmě s božským Tadejem Pogačarem, který dělá tvář minerálním vodám Jana.


Do Lublaně dojíždím před 11. hodinou. Průjezdy hlavními městy nepatří k mým oblíbeným, cyklista se strašně zdrží. Ale v Lublani to jede jedna báseň. Chvilku vzdoruju místním cyklostezkám, i když mě na ně navigace mohutně tlačí. Nesnáším ty cyklostezky vedoucí kolem hlavní silnice, kde musíš brzdit před každým křížením s vedlejší ulicí, abys stihl zastavit ve chvíli, kdy se zpoza rohu objeví auto. Tuhle debilní zkušenost můžete udělat třeba v Uherském Hradišti nebo Břeclavi, kde je zákaz vjezdu cyklistů na hlavní silnici a musíš se crcat a kouskovat jízdu. Ale zjišťuju, že ve Slovinsku to funguje jinak.

Auta vyjíždějící z vedlejší ulice na hlavní musejí dát přednost i cyklistům na cyklostezce. A co je na tom nejlepší - oni to fakt dělají! Je přitom úplně jedno, jestli jde o Škodovku, Audinu nebo Maseratti (vyzkoušeno, zastavili mi úplně všichni). Lublaňští řidiči se asi museli hodně divit, že jim nějakej magor s čepičkou Brno s překvapeným úsměvem ve tváři neustále děkuje za něco, co je pro ně samozřejmé, ale já jsem byl v takovým úletu, že jsem si to nemohl odpustit.

A to stejné se mi stávalo na kruhových objezdech. Každý před přejezdem zastavil, fakt každý. Vyzývám tímto všechny dopravní úředníky z magistrátů a radnic českých a moravských měst, ať se jedou podívat do Lublaně. Ono to totiž funguje, jenom se musí chtít.

Komenda: rodiště Tadeje Pogačara

Po občerstvení v lublaňském supermarketu na severním předměstí (obědové menu ve složení cola, minerálka, bageta, nanuk a pivo) jsem zamířil k prvnímu cíli cesty - vesnici Komenda, kde se někdy v době, kdy jsem nastupoval na univerzitu, narodil v rodině Pogačarových synek Tadej. Dorážím sem za další hodinku a vítá mě cedule v barvách Gira d'Italia, které Tadej letos jel poprvé a udělal z celkové klasifikace jasnou záležitost.

Po povinné fotce u cedule jedu i ke kruhovému objezdu, na kterém jsou kolem lípy pověšené plachty s Tadejovými fotkami z triumfů různých závodů. Dobrá, mám odfajfkováno a můžu dál. Kousek od Komendy zastavuju ve stínu, práskám na svůj Instagram storička a pak se jdu svlažit do potůčku, který zřejmě pramení v nedalekých kopcích Julských Alp. Třeba je to kouzelná říčka, která dodá mým nohám sílu slovinského šampióna


Podle mapy vidím, že mě čeká poslední opravdu podstatnej kopec. Vypadá to skoro jako věž na Ještědu. Tak pojďme, ať už je to za mnou. Stoupám údolím v postupujícím odpoledni a užívám si ten pocit, že jedu, že jsem vyrazil už před 26 hodinami, že mám za sebou víc než 400 km a že se pomalu, ale NE-ZA-DR-ŽI-TEL-NĚ blížím k cíli.

Děti si hrají s vodou ve vodní části pivní fontány, dospěláci degustujou a diskutujou.

Blízko sedla tvořícího nejvyšší bod stoupání potkám skupinku bikepackerů, tak mávám, předjíždím autobus, který zrovna vysazuje a nabírá cestující na zastávce, a pouštím se do sjezdu. Teď mě čeká přibližně 30 km klesání nebo rovinky. V uchu mám komentář desáté etapy Tour de France (té rovinaté, co na ní poprvé letos slavil Jasper Philipsen) a trošku klukům ve Francii závidím, že to budou mít za sebou o tolik dřív než já.

Překvapivý pivní kraj

Sjedu do širokého údolí a najednou všude kolem sebe vidím chmelnice. No hezky, to jsem netušil, že tu pěstují zelené zlato. Pak vjíždím do městečka a můj údiv se zdesateronásobí. Je to možný, že se hlavní město slovinskýho chmele jmenuje skoro stejně jako hlavní město českýho chmele?! No asi jo, jsem v Žalci. Později mi Wikipedie prozradí, že Žatec a Žalec jsou partnerská města.


Projíždím centrem a do očí mě uhodí cedule s nápisem Fontana piva. Ha, pivní fontána! No tak to musím vidět! Jo, já vím, že je 16:30, že bych měl jet, abych se co nejdřív dostal do cíle... ale tak deset... patnáct... dvacet minut mě nezabije, ne? Ukáže se to jako skvělý nápad. Jestli někdy pojedete přes Žalec, nic nedejte na jeho žalostně znějící název a najděte si v centrálním parčíku pivní fontánu.

Funguje to jednoduše: ve stánku si koupíte krýglík s čipem, ve kterém máte předplaceno šest degustačních vzorků (každý asi 1 dcl). No a pak jdete k fontáně, krýglík položíte na určené místo a automaticky je vám načepováno. Žádný Laško, natož Karlovačko nebo jiná průmyslová uniformní a bezpáteřní hrůza, kterou byste si při slepé degustaci spletli s Bráníkem, Ostravarem nebo dokonce Starobrnem (zvládl jsem urazit všechny, nebo vám tu ještě něco chybí?). Prostě nějakej ležák, pak zelený pivo (wow), je tu i Ale (i když nikterak výraznej), no a ochutnávka končí docela silným stoutem.

Líbí se mi, že se tu evidentně scházejí místňáci. Děti si hrají s vodou ve vodní části pivní fontány, dospěláci degustujou a diskutujou. Piva se tady evidentně točí (myšleno rotujou - když dojde bečka, tak se narazí nová z jinýho pivovaru). Tak tohle by mohlo být v Brně kolem toho černýho falusu na náměstí Svobody. Anebo radši ne, kdoví, jak by to dopadlo…


Po šesti degustačních vzorcích už mi automatický výčepní nechce nalít. Ano, vyzkoušeno za vás - je čas se posunout dát. Do cíle už mi zbývá jen dvouciferná suma - no tak aspoň vím, co jsem to tady oslavoval.