Z Las Vegas do San Franciska přes Death Valley: když ne všechno vyjde podle představ

Projet nevadskou polopouští přes pohoří Sierra Nevada k pobřeží Pacifiku?

První bikepackingovou zkušenost dvou celoživotních nadšenců do cyklistiky zhatilo nepředvídatelné počasí, ale přivezli si cenné zkušenosti pro kohokoliv, kdo by se do bikepackingu chtěl pustit.

Architekt Ondra se s Nikolou, odborníkem na mezinárodní vztahy, znají léta, co to jde, jezdí na kole a tak přišla myšlenka zkusit něco nového. Všechno začalo vcelku nevinnou úvahou Nikoly, že by se před konferencí chtěl trochu projet Kalifornií. Jak úvaha rostla do přejezdu Sierry, Ondra si postavil nové kolo a zabalil si tašky také. Nikola si koupil kolo Kellys Soot 70 a díky velkorysosti Kellys byli navíc oba zavaleni hromadou bikepackingové výbavy. V Kellys před odjezdem kola seřídili a vůbec byli do nápadu dvou chlapíků ve středním věku nadšeni.


Před odjezdem jsme měli precizně připravený výlet z Las Vegas do San Franciska na do detailu doladěných kolech. Unikl nám ale malý detail, který je přesně v bikepackingových výletech zcela zásadní – časová rezerva. Během podzimního plánování jsme netušili, že v podstatě všechny průsmyky přes Sierra Nevada budou zavřené, což nám v 11 dnech protáhlo cestu o 550 km. Počet dní už zvýšit nešel. Fyzicky by to na hraně zvládnout nejspíš šlo, ale počasí neporučíš.

Když vám fouká soustavný 40 km/h protivítr, ujet 12 km za tři hodiny je s nákladem docela výkon.

Celá trasa se skládala ze tří segmentů dle počasí a prostředí, které nás čekalo. První segment vedl přes nevadskou polopoušt z Las Vegas přes Údolí smrti a město duchů Rhyolite do Benton Hot Springs. Druhý segment byl pak v plánu horami přes Mammoth Lakes do průsmyku Carson pass nad South Lake Tahoe. Třetí segment jsme plánovali údolím kolem Modesto, národním parkem Red Woods Basin a podél pobřeží do San Franciska.

Až do průsmyku jsme měli spaní naplánované kolem horkých pramenů, takže jsme žili v romantických představách, jak se po náročném dni koupeme v horkém bazénu v zasněžené krajině. Realita na sebe nedala dlouho čekat.


Dva týdny před odjezdem se z Pacifiku hnal na lokální poměry běžný meteorologický úkaz, kterému Kaliforňané říkají atmosférická řeka. Nad Pacifikem se zkondenzuje hodně vody, která se jako bouře žene v podobě několik set kilometrů široké atmosférické řeky k pevnině. Po hory prudce prší objemy i kolem 50 mm denně, v horách sněží denně desítky centimetrů sněhu, ale do nevadské polopouště skoro nic neprojde. Pro Evropana fascinující podívaná, protože díky golfskému proudu jednoduše nic podobného neznáme.

Když jsme byli na cestě, v horách bylo již dva týdny slunečno a zasněžená krajina s čistými silnicemi se zdála být naplněným snem naší cesty až do momentu, kdy předpověď ukazovala další atmosférickou řeku a CalTrans, místní silničáři, nedoporučovali do hor vjet ani autům. Vzhledem k tomu, že před dvěma týdny tam padající sníh zastavil stovky aut přímo na dálnici, cestu jsme přehodnotili.


Pro bikepacking je naprosto zásadní jeden parametr – čas. Kdo má čas, může počkat. Celý tento žánr je navíc o pohodě, klidu a vnímání krajiny, kterou se jede. Náš plán ale byl 130-160 km denně s 1000-2000 výškovými metry, nákladem a s nutností stihnout workshop v San Francisku. To předpokládá pět hodin spánku, rychlou snídani, sbalit se a dupat do pedálů až do večera.


První tři dny jsme vstávali kolem páté a do cíle dojížděli mezi osmou večer a půlnocí. Často dle směru větru. Když vám fouká soustavný 40 km/h protivítr, ujet 12 km za tři hodiny je s nákladem docela výkon. Nemáte čas řešit pořádně ani defekt. Kola létala do krajiny, padaly nadávky... Vzájemná opora, že dojedem, byla nutností. Když jsme byli v průsmyku a vrhli se na kilometrový sjezd do Údolí smrti, prožívali jsme neuvěřitelnou extázi, a to jsme byli na cestě druhý den.

Údolí smrti je co do geologie tak jiné než okolí, že nás ta krása až zaskočila. Nicméně když do podobné náročnosti přijde atmosférická řeka, není odvahou se do ní vrhnout. Na kole bychom v té vánici neujeli nic. Místo Sierry jsme tedy jeli prozkoumávat města duchů.


Z Údolí smrti jsme stoupali 1400 m. Nejprve byl odhad jízdy dvě hodiny, nakonec jsme se na slunci pekli hodiny čtyři, aby nás v průsmyku zasypal okraj přicházející bouře kroupy. Před námi se ale otevřela čistá fantazie nekonečných nevadských údolí se zaniklým městem Rhyolite. Někdy na přelomu 19. a 20. století město ekonomicky bujelo do té míry, že místní stavěli až dvě míle železnice denně, aby město propojili s Tonopah vzdáleném sto mil vzdušnou čarou přes hory.


Rhyolite ekonomicky žil primárně z těžby boraxu, který se kolem Údolí smrti těžil i jinde. Borax se používal jako detergent a mýdlo, ale i na tvorbu keramiky nebo i jiné průmyslové užití. Fascinujícím zjištěním bylo, že de facto od dostavby železnice z města víc lidí odcházelo než přicházelo. Rhyolite upadá do deseti let od svého vrcholu, železnice se rozebírá a krásné město z kamenných domů se začíná rozpadat. Dnes 20 km vzdálené město Beatty se skládá především z oprýskaných mobilních domů, všudypřítomného nepořádku a několika občerstvení pro projíždějící řidiče.


Cesta zpět do Las Vegas je čistá paráda, původní protivítr z hor nám fouká do zad a my pálíme kolem pouštních farem konstantně padesátikilometrovou rychlostí. Díky příjezdu v šest večer a ne o půlnoci máme nakonec i čas vyzkoušet první a jediné horké prameny.

Po návratu do Las Vegas, vyzvedáme lehké tašky na kolo z Amazonu, bereme noční bus a přesouváme se pod Sierru. Ráno vidíme atmosférickou řeku v plné kráse. Všude prudký déšť, hory zabalené v mracích, webkamery na hřebenech ukazují padající desítky centimetrů sněhu. Průjezd údolím kolem Modesta kolem ptačích rezervací je tedy průjezd všudypřítomnou řekou. Hlavou se nám honí, jak by to asi vypadalo nahoře ve třech kilometrech nad mořem.

Chcete-li jet bikepacking, nemějte cestu naplánovanou na hraně fyzických možností.

Zajímavým postřehem je, že v USA jsou jak silnice první třídy, tak highways a freeways. Každý stát má tento systém uchopený trochu jinak. V Nevadě se dalo na highway, která vypadala jako evropská dálnice, jet normálně v pruhu pro kola. V Kalifornii tvrdili to samé, ale pravý pruh jsme místy sdíleli se stoupajícími kamiony. Milé to nebylo. Skákání za svodidlo nebylo výjimkou. Pouze na freeways mají kola skoro vždy vjezd zakázaný, ale to jsou dálnice s mnoha pruhy.


Cestou nás čekal průjezd malým pohořím pokrytým osamocenými duby, nádherná krajina, ale zcela neprostupná, vše soukromý majetek, takže zůstáváme na dálnici a krajinu prozkoumáváme pouze dronem. Při sjezdu další defekt, díky pozornosti Kellys jsme měli náhradní patku na přehazovačku i další drobnou výbavu na řešení proražení bezdušového kola, po krátké opravě, jedeme dál.


V dalším malém pohoří na nás již koukají majestátní sekvoje, všude vlhko, kapradiny, voňavý vzduch. Třetí pohoří je již národní park Red Woods Basin, který skoro komplet shořel v roce 2020. Při vjezdu do centra parku nám oznamují, že všechny mosty jsou pryč a po cestě leží nepřekročitelné sekvoje s kmeny o průměru několika metrů. Naše představa, že jsme za půl hodiny u Pacifiku se rozpadá, stoupáme oklikou opět do 1300 m nad mořem a u Pacifiku jsme v pět odpoledne, čeká nás krásných 120 km podél hornatého pobřeží a ráno konference. V USA není prostupná krajina a když vás nepustí na freeway, můžete místo objíždět i dny – na bikepackingu je zásadní mít čas.


Máme-li shrnout naše zkušenosti, zopakujme jedno zásadní. Chcete-li jet bikepacking, nemějte cestu naplánovanou na hraně fyzických možností. Drobné problémy (jako opravdu silný protivítr) zcela mění profil cesty a dojíždět do kempu o půlnoci není zábava. Jsou kempy, kam vás po zavírací době nebo bez rezervace nepustí a mimo něj vás vyzvedne policie. Velké problémy typu atmosférické řeky vám rozpustí naplánovanou trasu a rezervace v prach, nemáte-li čas.

Mezi náhradními díly je dobré mít patku na přehazovačku a zkontrolovat, že třeba Shimano GRX má patky dvě… Jiné tašky než klasické jsou sice asi hezké, ale jakoukoliv tašku zvolíte, je dobré, aby ji nebylo nutné odmontovávat z kola při každé potřebě z ní něco vyndat (Aeroe).


Kola jsme záměrně stavěli nebo od Kellys kupovali s hliníkovým rámem a přestože jsme gravel moc nejeli, neboť gravel cesty v Nevadě jsou půlmetru hluboká prašná moře jak na Měsíci, skrze které může jet monster truck a ne jízdní kolo, ostrých kamenů bylo dost a volba hliníku se potvrdila jako správná. Kellys Soot 70 se tedy ukázal být ideální volbou nejen co se hliníkového rámu týká, ale i vybavením - přehazovačka Shimano GRX RX812, hydraulické brzdy se 160 mm kotouči a karbonová vidlice, která pohlcovala nárazy, posloužily k naší spokojenosti. Pláště TUFO Thundero byly naprosto fenomenální.

Jakkoliv naše velké ambice se Sierrou letos nevyšly, plány jak ji zdolat jsou už na stole. Kdyby se do akce někdo chtěl pustit, všechnu přípravu najdete na webu http://www.theunchartedjourney.eu.

Skladem 1 kus

-8% Kellys SOOT 90 28 kolo, černé

2 199 € -8% MOC 2 399 €

Skladem 2 ks

-9% Kellys SOOT 80 28 kolo, modré

1 999 € -9% MOC 2 199 €

Do 3 dní > 2 ks

-12% Kellys SOOT 70 28 kolo, šedé

1 499 € -12% MOC 1 699 €

Skladem 1 kus

Novinka -7% Kellys SOOT 50 28 kolo, šedé

1 399 € -7% MOC 1 499 €