Prima Cup Mikulov – zážitková jízda z bláta do louže

Příroda umí zařídit, aby se i nenáročný závod v závěru sezony proměnil ve zkoušku techniky a výdrže. Pojďte se podívat, jak vypadal blátivý Prima Cup v Mikulově.

Letos jsem měl při závodech neuvěřitelné štěstí na počasí. Snad kromě úvodu toho nejtěžšího, Salzkammergut trophy, bylo pokaždé slunečno, sucho a teplo (někdy až moc). A tak jsem se těšil na svůj poslední závod sezóny 2024, Prima Cup Škoda auto Mikulov, který je taky posledním závodem tohoto seriálu. Trasa A, dle oficiálních údajů 55 km a 760 výškových metrů.


Jižní Morava, Pálava – to samo o sobě evokuje myšlenky na krásný prosluněný den strávený v příjemných říjnových teplotách závoděním na nenáročné MTB trase mezi vinicemi. Čím víc se ale blížil termín, tím víc bylo z předpovědí počasí jasné, že letos to bude trochu jinak. Den i noc před startem pršelo a ráno 5. října, tedy v den závodu, se ukázalo, že to nebude trochu jinak, ale úplně. Drobné mrholení a teploty do 10 °C. Bylo jasné, že s horkem ani prachem ten den nebudeme mít problém.


Já jsem po loňské suché variantě tohoto závodu věděl, že je to rychlý race bez nějakých složitých technických částí, takže jsem se rozhodl odjet ho na HT biku Ghost Lector 3.9, což je kolo, se kterým jsme v podstatě srostlí.

Je to jednoduché, ale hravé a rychlé kolo, žádné drahé komponenty, karbonový je jen rám, takže není ani moc lehké…a taky jsem tím chtěl ukázat bikerům, kteří by rádi zkusili nějaký závod, ale nepřihlásí se jen proto, že nemají špičkové kolo, že není problém si zazávodit i na relativně levném a obyčejném stroji.


Start organizátoři naplánovali z Mikulovského náměstí. Já jsem předtím ještě na zahřátí vyjel na Kozí hrádek a trochu se pomotal uličkami Mikulova, pak chvilka čekání na startovní výstřel a 3...2...1 – v 9:15 hod. jsme se rozjeli vstříc Pálavě.

Cítil jsem ten náraz, ale to, že je něco špatně, jsem zjistil až po dvou kilometrech.

Kilometr a půl jsme jeli po hlavní silnici a pak přišla pravá mezi vinice a do kopce. V tom stoupání to byl ze začátku trochu boj o místo, ale postupně se peloton natáhl a každý si tam našel tu svoji pozici. Zatím se jelo svižně, po asfaltu. Ale všichni jsme věděli, že se to brzo změní.


První náznak, o čem to letos bude, začal 2,5 km od startu. Mírné stoupání, ale kdo nevychytal správnou stopu, musel v té vrstvě řídkého bláta dolů z kola a po svých. Stroje i závodníci se postupně barevně sjednotili do různých odstínů hnědé. Potom kamenitý singl sjezd do Bavor, ve kterém mi spadl řetěz. A pak už se jen střídaly úseky s řídkým bahýnkem, ve kterém si kolo jelo kam chtělo (někdy to bylo úplně jinam, než jsem chtěl já ), s trochu míň blátivými úseky nebo mokrým asfaltem.


Krátká stoupání a sjezdy, až do Horních Věstonic, kde se najíždělo na hlavní cestu vedoucí přes Dolní Věstonice k vodní nádrži Nové Mlýny. Tam jsem jel sám a věděl jsem, že po hrázi, kudy trasa vede, se mi samotnému nepojede dobře. Je to rovinka a celkem nudná část závodu a většinou tam fouká.

Snažil jsem se sjet borce, kterého jsem viděl kus před sebou a když už jsem se k němu blížil, tak před Strachotínem mě dojel „vláček“ sedmi závodníků a závodnic. Svezl jsem se s nimi až k hrázi, kde začal asi pětikilometrový úsek po její koruně, vydlážděný betonovými panely. Takový nekonečný drncák kolem dolní novomlýnské nádrže.


A jak jsem jel v té skupině a neviděl před sebe, podařilo se mi zkušeně o hranu jednoho z těch panelů seknout zadní ráfek. Blbá chyba. Cítil jsem ten náraz, ale to, že mi pomalu uchází vzduch mezi pláštěm a ráfkem a že je něco špatně, jsem zjistil až po dvou kilometrech, kdy už kolo začalo pěkně plavat. Takže zhruba v půlce závodu jsem stál před rozhodnutím, jestli to zabalit, nebo se pokusit o opravu a aspoň dojet do cíle. Zima, mokro, všude bahno…, ale chtěl jsem dojet za každou cenu.


Jediná možnost byla vylít tmel, nahodit duši a doufat, že to pak vydrží. Normálně prácička na chvilku, ale v tom maglajzu to šlo dost blbě a stálo mě to víc než půlhodinu času. Ale důležité bylo, že jsem mohl jet dál, i když mě za tu dobu předjelo asi milion lidí. A palec nahoru, hodně z nich i nabízelo pomoc. Jsem rád, že solidarita a ochota v cyklistické komunitě funguje i u nás v ČR, to jednoho potěší.

Od Nových Mlýnů přes Bulhary až nad Sedlec se jel dlouhý úsek svižně po asfaltce. Postupně jsem sjížděl aspoň část bajkerů, kteří mě předjížděli na hrázi při opravě defektu a to mě dost nakopávalo k tomu, abych i trochu zabral. Z asfaltu konečně zase terénní prudké stoupání k vysílači Sedlec.

Zůstanou vzpomínky na nenáročný závod v hodně náročných podmínkách.

Ve sjezdu od vysílače to zase byly vrstvy řídkého bahna, taneční škola na bajku a i já jsem si tam ustlal do blátíčka. Stejně jako spousta dalších. Bylo to do měkkého, žádná hrůza. Stoupání na Starou horu a do Klentnice a pak od Turoldu poslední kašovitý sjezd do Mikulova. Tam jsem se znovu svezl po zadku. Potkával jsem bikery, kteří to raději scházeli pěšky. Pak už jen závěrečná motanice v areálu Mikulovského amfiteátru a vytoužený cíl.


Nebylo to úplně jednoduché. Podmínky, technické problémy… ale byl jsem rád, že jsem to nevzdal. Na „Áčku“ zvítězil Lubomír Petruš v čase 01:53:56, nejrychlejší ženou byla Karla Löffelmann, která projela cílem v čase 02:16:38 a tímto výkonem ukončila kariéru.

Přihlášených bylo na trase A skoro 280 závodníků, do cíle nás dojelo 194, já na 135 místě v čase 03:22:46. O hodinu a čtvrt později, než vloni na suchu. Mikulovský Prima Cup si můžete zajet i na kratší trase C, která má 23 km a převýšení 350 metrů a samozřejmě je tady program i pro děti, které si můžou zazávodit v areálu amfiteátru.

Na trase C sice jako první projel cílem cílem Daniel Kroupa na elektrokole, ale nejrychlejším klasickým cyklistou byl na "céčku" teprve čtrnáctiletý Adam Šalanda, který cílovou pásku proťal v čase 00:54:24. Mezi ženami na kratší trase si vítězství odváží Barbora Famfulíková s časem 01:01:41.


A chválím pořadatele. Značení trati nedávalo možnost zabloudit a na všech kritických místech vždycky někdo správný směr ukazoval. Jen jsem občas přes zamlžené a zablácené brýle neviděl, kam ukazuje. Díky všem, co to pro nás v tom psím počasí dělali…


Je to za námi, zůstanou vzpomínky na nenáročný závod v hodně náročných podmínkách. Jo, dalo to zabrat… ale jsem rád, že jsem to nevzdal. No a jak můžete vidět ve videu, jednoduché jsem to neměl ani s kamerou. Objektiv se za těchto podmínek prostě nedal udržet suchý a čistý, mikrofon byl zalepený blátem a vodou. Ale zase je díky tomu ten report hodně autentický . A to je dobře.


Mimochodem, fakt nevím, proč ty kola před závodem vždycky tak leštíme . Jo a v neděli už samozřejmě svítilo sluníčko…