Od partyzána k prameni přes dvě rozhledny: Miloňová a Súkenická

Trasy, jako je tato, mě baví nejvíc. Zážitky koncentrované do relativně krátké vzdálenosti, na které si projedu místa a úseky, kde jsem ještě nebyl a ještě si přitom slušně zamakám.

Ten den bylo oblačno a chvílemi prosvítalo mezi mraky slunce a blankytná obloha. Takové to napínavé počasí, kdy nevíš, jestli se to zlomí do slunečného dne, nebo se úplně zatáhne. Každopádně, Evča už byla jak na trní, že musí kvůli naštíplému obratli pořád sedět doma a potřebovala se nutně provětrat. Aspoň trochu.

Tak nás napadlo, že vyjedeme na Bumbálku, ona se s dětmi projde asi 4 km na chatu Kmínek a já se tam někde zatím trochu projedu na kole. Děcka byly pro, ostatně – co může být pro puboše zábavnějšího, než strávit odpoledne výletem s rodiči Tak jsem naložil kolo a vyjeli jsme na česko-slovenskou hranici, o 600 výškových metrů blíž slunci.


Na Bumbálce jsme si domluvili přibližný čas, kdy se zase sejdeme u auta a vyrazili každý svým směrem. Já na západ, zbytek rodiny na východ. Nejdřív jsem sjel po hlavní silnici do Makovského průsmyku, kde je takovou známou dominantou skoro 5 metrů vysoká bronzová socha partyzána, která připomíná boje, které na tomto místě zuřily za 2. světové války.

Pomník je orientační záchytný bod i pro místní cyklisty. „Kudy jsi jel? Kolem partyzána“. Nebo „Já už nemůžu, počkej na mě u partyzána“. Pro mě to na této krátké, ale docela výživné trase, bylo místo ostrého startu. Teplota se držela kolem nuly a já vyrazil konečně do terénu, po červené značce, směrem k vrcholu Lemešná.


Od partyzána je to něco přes čtyři příjemně stoupavé kilometry. Ale hned zezačátku zahřeje 19 % stojka, po které „vydupeš“ na rozcestí stylově pojmenované Pod Dupačkou. Potom už trasa na chvíli svůj sklon zmírní. Úsek od rozcestí mi udělali zajímavějším dřevorubci, kteří měli napříč přes svážnici naskládané pokácené stromy nachystané na svoz. Docela slušná cyklokrosová překážková dráha.

Nejprudší úsek se nejen že nedal jet, ale díky zmrzlé hlíně a tretrám skoro ani jít.

A „cesta“ byla rozrytá lesní technikou, takže terén tam byl dost složitý. Ale co, I❤MTB! Místy, tam kde nebylo tolik stromů, jsem přejížděl rozdrncanou jízdou přes pole rozšlapaného přemrzlého sněhu, občas se krajina otevřela a mohl jsem si tam užívat první slunečné výhledy na Vsetínskou hornatinu. Ano, slunečné, příroda se rozhodla správně.

Vrchol Lemešná je ve výšce 950 m n. m. Rozcestí, na kterém jsem odbočoval doleva, je kousek od vrcholu a je to krásné pohodové místo. Tam moje trasa proťala státní hranici a já se parádním kilometrovým sjezdem spustil na Slovensko.

Sjezd vede korytem, ve kterém jsou jednak hraniční kameny a v horní části bylo i dost drobných větví po těžbě, takže to chtělo dávat bacha, ale druhá půlka, která se láme do prudšího sklonu, už byla čistá. Sjel jsem do Sedla pod Lemešnou a tam jsem se musel rozhodnout, co dál.


Plán byl takový, že budu pokračovat dál terénem po červené až na Butorky a Kasárne. Ale přes Sedlo pod Lemešnou vede i pěkná asfaltka vedoucí od Makova právě až na Kasárne. Chvilku jsem váhal, odtud už červená trasa pokračovala do nadmořské výšky přes 1000 m n.m. a mohlo tam být i dost sněhu. Lákavou alternativou byla ta čistá, suchá asfaltka... Ale ne, nic pro mě, jedu terén. Musím to aspoň zkusit.


Trochu jsem zapomněl na to, že úvodní stoupání na hřeben k rozcestníku Pod Soliskom, to je skoro kolmá stěna (v maximu sklon přes 30%), takže tam jsem ten den poprvé musel tlačit. Ten nejprudší úsek, nejen že se nedal jet, ale díky zmrzlé kluzké hlíně a tretrám skoro ani jít.

Ale naštěstí je dlouhý jen asi 150 metrů, takže jsem se nakonec vyškrábal tam, kam jsem potřeboval. Pod Soliskom je odbočka k prameni řeky Kysuca, ale já pokračoval dál po červené. Teď už příjemné stoupání, jen občas krátký prudší úsek a já si pochvaloval, že navzdory očekávání tady není žádný sníh a jede se dobře.


Dojel jsem do Sedla pod Hričovcom a tam jsem zjistil, že jsem to s tím sněhem zakřikl. Cesta najednou bílá a on to vlastně ani nebyl sníh. Spíš skoro led. Hmmm, tak odsud už se mi vracet fakt nechtělo. Naštěstí se to dalo objíždět, nebo vybalancovat, takže jsem mohl pokračovat dál.

Přes luxusní vyhlídkové místo (v mapách označené jako Makov-Kopanice), jsem vyjel na nejvyšší bod trasy k přístřešku Štiavnik (1029 m n. m.) a odtud opatrně sjel na Butorky.


Tam jsem se po projetí ledového pole napojil na silnici, kterou jsem křižoval v Sedle pod Lemešnou, projel přes ski areál Kasárne a po kočičích hlavách a po zpočátku hodně rozbité asfaltce přejel zpátky do České republiky. Čekal mě rychlý sjezd dolů do Velkých Karlovic.

Mimochodem, tento úsek je v opačném směru jedno z posledních stoupání silničního závodu Beskyd Tour ve stylu Paris – Roubaix. Na silničce kvůli tomu povrchu asi hodně výživné a náročné.


Následoval odpočinkový několikakilometrový asfaltový úsek do místní části Velkých Karlovic, který má název Miloňov. Tady je velkou atrakcí, hlavně pro děti, jelení a dančí obora. Zvířata v ní jsou zvyklá na lidi, klidná, přijdou za vámi až k plotu. Já tady začal stoupat k první rozhledně na této trase, která se jmenuje Miloňová.


Nádherné stoupání. Nejdřív po lesní asfaltce, kde prosvítalo mezi stromy slunce, potom zase hurá do terénu, kde se dalo i přes pár prudších úseků jet pohodově. Dřevěná rozhledna Miloňová je postavená na stejnojmenném kopci ve výšce 846 m n. m. a je vysoká 24 metrů. Z vyhlídkové plošiny jsou i přes vzrostlé okolní stromy nádherné výhledy na Beskydy a Javorníky.

Z rozhledny vysoké 40 metrů jsou luxusní výhledy na Beskydy, Javorníky i Malou a Velkou Fatru.

A další úsek trasy od rozhledny byl pro mě premiérou. Jel jsem tam poprvé. Sjezd mezi stromy a krátké brdky k osamocené osadě s pěknou zvoničkou. Najdete tady i ceduli s textem, kterým osadníci vyzývají k respektování jejich soukromí a děkují za pozdrav a úsměv. Hezké... Škoda, že jsem tam nikoho nepotkal. Za osadou jsem se napojil na žlutou a jak jinak, začal zase stoupat. Na Polanu a na hřeben Vsetínských vrchů.


Na Polaně, v nadmořské výšce přes 900 metrů, jsem se napojil na červenou hřebenovku vedoucí od Soláně do cíle mé trasy, na Bumbálku. Ale ještě mě čekala jedna výzva. Kopec Vysoká. Cyklotrasa Vysokou podjíždí, ale já vím, že se z této strany dá nahoru vyjet. Je to náročné, pod vrcholem je opět krátký úsek se sklonem 30%, ale s trochou štěstí a za příznivých podmínek se vyjet dá. Takže do boje.

No... zkrátím to. Příznivé podmínky se nekonaly, štěstí taky chybělo, v půlce kopce mi i přes nízké tlaky v pneu prohráblo zadní kolo a byl konec srandy. I když, sranda vlastně byla i potom. Zmrzlá kluzká hlína a zledovatělý sníh se postaral o to, že na mě musel být i při pěším výstupu legrační pohled. Občas se mi rozjely nohy, připadal jsem si jak koza na ledě. Tretry s tvrdou podrážkou opravdu nejsou na takovouto turistiku úplně nejvhodnější obuv.


Vrchol kopce Vysoká je ve výšce 1024 m n. m., stojí tam šikovný odpočinkový altán a ve videu jsem zapomněl zmínit jednu zajímavou informaci – na severní straně kopce, kousíček pod vrcholem, pramení řeka Rožnovská Bečva. Dolů k pramenu vede prudká stezka, nic pro kolo. A hlavně mě dost tlačil čas, v tu dobu už jsem měl být zpátky u auta. Dal jsem si opatrný sjezd na Třeštík, místy se zase objevovaly ledové úseky a to mě celkově hodně zpomalovalo.


A od Třeštíku další, už poslední asi kilometrové stoupání s prudkými úseky k horskému hotelu Sůkenická, kde si můžete dát oběd nebo kávu a užívat si přitom nádherné výhledy na Beskydské kopce. Buď z restaurace nebo z terasy.

Asi 400 metrů od hotelu je vrchol kopce Čarták a na něm v nadmořské výšce 953 metrů druhá rozhledna této trasy – Súkenická. Ta je vč. antény vysílače vysoká 40 metrů a jsou z ní luxusní výhledy na Beskydy, Javorníky, Malou a Velkou Fatru a při dobrých podmínkách i na Tatry.

Přístupná je od června do září, případně si můžete vyžádat klíč v hotelu Sůkenická. A všimněte si jedné drobné zvláštnosti v názvech. Hotel Sůkenická se píše s kroužkovaným „ů“ a o kousek dál stojící rozhledna Súkenická s čárkovaným „ú“. Tohle mi neuměla vysvětlit ani AI.


Poslední zajímavost na trase byl pramen Vsetínské Bečvy pod kopcem Trojačka. Prameny Rožnovské a Vsetínské Bečvy jsou od sebe vzdálené 3 km vzdušnou čarou, ale říčky tečou každá po jiné straně Hostýnsko-vsetínské hornatiny. V jednu řeku se stékají až po několika desítách kilometrů ve Valašském Meziříčí.


Tak, a hotovo. Krátký sjezdík a dojel jsem k autu na parkovišti na Bumbálce. Trasa měla sice jen necelých 37 km, ale nastoupal jsem na ní 1194 výškových metrů. Kvůli zmrazkům a ledovým plotnám jsem jel hodně opatrně, takže jsem do cíle dorazil s hodinovým zpožděním. To vyžehlila dobrá večeře a spokojení jsme byli nakonec všichni. I takhle nějak se dá strávit rodinné odpoledne...

Shrnutí

• Určení: MTB – pro cyklisty, kteří mají rádi terén a kopečky
• Náročnost: místy dost náročné úseky, zvlášť v zimním období, technické výjezdy i sjezdy
• Povrch: 50% terén, 30% asfalt, 20% lesní cesty
• Délka trasy: 37 km
• Nastoupáno: 1194 výškových metrů
• Trasa: Strava, Mapy.cz